Kapitola první
Lucas - 1. den
Ráda bych vám představila 1. kapitolu mé knížky. Kniha je rozdělena po dnech, každý den se samozřejmě bude něco dít. Chtěla bych taky dodat, že povídka ještě není celá (dokončená), i tak doufám že ji stihnu dopsat dříve, než mi dojdou kapitoly, které už napsané. Taky bych ráda dodala, zvláště pro Katy (https://mybuterfly.blog.cz/), že se omlouvám, protože je to téměř holý text a není moc rozvedený, takže kapitoly budou asi krátké. To každopádně zjistíte.
Vstala z parapetu. "Hmm... aspoň za přivítání jí stojím." Pomalým, ale přes to plynulým krokem ke mně došla. Poklekla na jedno koleno, aby se mi poklonila, ale já jsem jí včas zabránil tím, že jsem jí vzal něžně za bradu. Její do teď sklopené oči k zemi se na mě zadívaly. Mohl bych se v nich utopit, kdyby si neodkašlala a neřekla: "Vítejte, Vaše Výsosti."
"Ale no tak, Sabrino, ty víš, že mě tak nemáš oslovovat! Pro tebe jsem jen Lucas!" řekl jsem jí a nasadil úsměv, pod kterým vím, že se podlomí kolena nejen dívkám jejího věku. Ano je tak mladá je jí teprve šestnáct. Ale na svůj věk je velice vyspělá a krásná. Je tak čistá a nevinná. Však já jí jednou dostanu! Nechápu to, teď by jí měly hořet tváře studem nad tím, že jsem zrovna jí věnoval tak krásný úsměv. Teď by se na mě měla také usmát plaše a nevinně. Ale ona tam jen stála a zarývala svoje kukadla do těch mých. Skoro se mi z té její nevědomé krásy začala motat hlava. Takhle jsem měl působit já na ní, ne ona na mě. Ale ona na mě takhle působila už i minule. Asi proto jsem se sem vrátil.
"Pouze pokud to budu mít jako královský rozkaz, jinak vás stále budu oslovovat Vaše Výsosti!" z jejího hlubokého hlasu mi běhal až mráz po zádech.
"Víš přece, že se to může doopravdy stát," řekl jsem jí laškovně.
"Ano vím," oznámila mi. Otočila se na podpatku a pomalu odkráčela zpět k parapetu. Tichým hlasem dodala: "Jen zkouším, jak daleko jste schopný zajít." Větu nechala doznít a nijak více se k tomu nevyjadřovala. Ploužil jsem se pomalu sídlem a pokoušel se přijít na to, jak to myslela. Její slova mi stále zněla v hlavě. Už jsem toho začínal mít dost. Sice jsem tu už dlouho nebyl, ale pořád si pamatuji, kde je tu kuchyně. Došel jsem tam a zaklepal na dveře. Po chvíli se dveře otevřely a v nich se objevil mužík trpasličí velikosti. Uklonil se mi tak hluboce, až jsem se podivil, že si neškrtl nosem o zem.
"Vítejte Vaše Výsosti, copak vás přivádí?" zeptal se mě nezvykle vysokým hlasem na muže, pardon, mužíka.
Pokynul jsem mu, aby vstal. "Hledám alkohol," řekl jsem mu narovinu.
Mužík mi jen pokynul, ať vejdu dovnitř, kde mi hned přistavil stoličku, omluvně se na mě zahleděl. "Omlouvám se, ale lepší sezení tu není, přeci jenom jsme v kuchyni."
"Děkuji, i tahle malá stolička svému účelu poslouží," oznámil jsem mu a pohodlně se na stoličku usadil.
Mužíček někam zmizel a nechal mě tam čekat, že prý se brzo vrátí i s pitím. Svému slovu dostál a asi po deseti možná patnácti minutách se celý zadýchaný vrátil zpět s lahví Whisky v ruce. Vzal dvě obyčejné skleničky, nešetřil a naplnil je skoro celé. Pak mi jednu z nich podal, cinkl si se mnou a se slovy: "Na zdraví!" to celé do sebe kopnul. Já jsem si nejprve ucucnul. A zašklebil se nad sílou, kterou v sobě ten drink nesl. Pak jsem to celé do sebe vyklopil, ještě si přidal a konečně jsem se zbavil jejích slov a divokých očí, která mě pronásledovala celou cestu sem. Užíval jsem si ten opojný pocit bezstarosti a usnul jsem nejspíše na zemi.