Sabrina - 5. den
Prozatím poslední kapitolka, možná něco dalšího sesmolím do konce měsíce...
Již od mala jsem si na sebe šila oblečení, a tak když byl Lucas pryč, snažila jsem se touto činností zabavit. Vytáhla jsem si všechny pomůcku: nůžky, jehlu, nit a látku. Vytáhla jsem od mamky z pracovny jakési bílé plátno, z jemného materiálu. Asi na očišťování pacientů. Se vším jsem ji sedla na koberec doprostřed mého pokoje, kde jsem látku rozstříhala, načež jsem to sešila. V pase jsem to
převázala stuhou. A výsledek? Jo, jsem s ním spokojená.Ucítila jsem známé svrbění v hlavě. Abych Lucase trošku poškádlila, tak jsem ho částečně pustila do své hlavy, ale ne úplně.
"Maličká, je to docela divné být uvězněn v tvém těle a vidět tvýma očima- ne, že by se mi to nelíbilo -, ale mám důležité téma, o kterém si s tebou potřebuji pohovořit.
"Cítila jsem, jak se mě snaží stáhnout dovnitř, ale já jsem naschvál odolávala, o to víc se snažil... Důvod jsem měla jediný: milovala jsem, když se tak strašně snaží mě vidět, a když ho pořád "odmítám", tak se snaží o to víc. Pak jsem ho zcela náhle pustila dovnitř. Vtáhl mě do své mysli, jako výr vtáhne pod vodu kus dřeva plujícího po hladině.
Stáli jsme na bílé podlaze, kolem nás byli bílé stěny a nábytek byl bílý, vlastně... nic nemělo jinou barvu, než bílou.
Luk se na mě s naléhavostí tiskl. Já jsem mu jeho polibky, se stejnou naléhavostí opětovala. Tolik mi chyběl, i když jsme se viděli naposledy včera. Přistihla jsem se, jak mu vyhrnuji rukama položenýma na jeho bocích tričko. Také si toho všiml, ale k mému nepochopení se odtáhl. S rozechvělými, stále ještě pootevřenými rty a s očima dokořán jsem se na něj koukala. Zhluboka jsem dýchala. I přesto, že se mi po chvíli podařilo svůj dech uklidnit, tak jsem nedokázala jen tak uklidnit svůj splašený tep srdce.
"Maličká, víš, že bych pokračoval, ale musíme si vážně promluvit."
Hrklo ve mně, představovala jsem si ty nejhorší typy rozchodů.
"Neboj," letmo mě políbil na tvář, "jenom mě chtějí zabít!"
Na jednu stranu mě to uklidnilo, protože se se mnou nechce rozejít, ale na druhou jsem se strašně lekla, protože mi teprve teď došel plný význam jeho slov. Vytřeštila jsem na něj oči.
"Ne..." vydechla jsem, na žádná slova jsem se nezmohla.
Lucas: "Na východě se lid ucelil v armádu. A už táhnou proti mně, fanatici ztřeštění!"
Já: "A co budeme dělat?"
Lucas: "Pojedeme na prázdniny!"
Já: "Nedělej si srandu! Co se děje? Víš, že mě to můžeš říct!"
Lucas: "Tak poslouchej, posaď se!"
Já: "Kam?"
Lucas: "Jo... promiň," zabrumlal a zhmotnil bílou pohovku, na které jsme se uvelebili. Lucas se pohodlně usadil a já mu položila hlavu do klína, natáhla jsem si nohy a slastně vzdychla, když mi pročesával prsty vlasy. Víš, jak jsem ti říkal o tom znečištěném portálu a o tom, jak se mění povaha lidí?" kývla jsem, "mezi těmi "změněnými" je nějaký zrádce, který jim něco našeptal, scelil je a teď táhnou na království."
Já: "A to znamená...?"
Lucas: "No, že pojedeme na ty prázdniny!" vykřikl šťastně.
Oznámila jsem tu novinu mamce a tátovi najednou. Mama se tvářila bledě, táta naopak zvědavě. Bral to jako další mou zkušenost v životě.
Mamka: "A jsi si jistá, že tě ochrání? Vždyť jsi ho nikdy neměla ráda!" vymlouvala mi.
Já: "Ježiš mami, Lucas je... tak..."
Mamka: "Jo, tak Lucas. Neříkáš to tónem, jako vždy, něco se změnilo! ... Ty ho miluješ! Takhle jsem já mluvila o tvém otci!" To mě zaskočilo, nevěděla jsem... Spíše mi nepřišlo, že je mamka tolik schopna milovat. Znovu jsem si přehrála slova v hlavě a zarděla jsem se. Mamka mi zdvihla prsty bradu dívajíc se mi přímo do očí. Otočila se na otce, na nějž se významně podívala, ale jaký pohled mu věnovala, to jsem neviděla. Otec jen pokrčil nezúčastněně rameny.
"Nikam nepojedeš!"
Já: "Cože? To ne! Proč? Ne, to nejde! Mami prosím!" zděsila jsem se. V jednom koutku mysli jsem doufala, že si dělá srandu, v druhém jsem doufala, že se to nějak "ukecám", ale ani mě nenapadlo, že nepojedu. Svářelo se ve mně spoustu emocí. Už jsem chtěla něco říct, když začal hovořit táta.
"Ano, můžeš jet!"
Já: "Co, to je zas nějaký váš hloupý žert?"
Táta: "Hele, nebuď drzá, nebo ti to doopravdy zakážu!" byla jsem z toho celá vedle, ale radši jsem už nic neříkala a v pokoji si sbalila si všechny potřebné věci.
