Kapitola čtyřiadvacátá
Lucas - 5. den
Tak jsem si včera mákla a napsala dvě kapitolky, tak snad se budou líbit
U oběda jsem se málem udusil radostí, když mi moje láska nadšeně vyprávěla, jak jí rodiče dovolili, aby se mnou jela. Mamka se na mě jen tázavě dívala. Ukončil jsem na chvíli se Sabrinou rozhovor a věnoval jsem se mamce.
Mamka: "Celý oběd jsi úplně mimo a pak se najednou začneš smát, to není normální, určitě jsi unavený, měl by si jít spát!" mrkla na mě.
Já: "Ale ne mami, jen si povídám se Sabrinou," řekl jsem úplně na pohodu.
Mamka: "Jasný... Chápu a cítíš se úplně normálně viď?"
Já: "Ano, nic mi nechybí, jsem spokojený..."
Mamka: "Doktora, hned!" sykla na muže za sebou.
Já: "Na co doktora matko, to že cítím dobře a povídám si se Sabrinou není známka bláznovství! Spojil jsem nás pomocí magie, jsme teď stále spolu," usmál jsem se na ni.
Matka: "Jak si mohl, je to ještě malá holka, nemůže pořádně vědět, co chce! Určitě je zalíbená jen do tvého vzhledu a ty určitě taky... A až tě omrzí, co budeš dělat? Necháš ji zabít, jak by to udělat tvůj otec - sláva mu - aby ses zbavil toho pouta? Tohle není sranda, jak si mohl být tak nezodpovědný?!"
Já: "Matko, já jí vážně miluju, je to moje spřízněná duše, přesně podle proroctví je narozena 19. ve znamení střelce a jsem si stejně tak jistý, že jsi moje matka, jako jsem si stejně jistý, že bude moje žena. A já poznám, když mi lže, ale nelže mi, když říká, že mě miluje!"
Matka: "Dokaž to! Dokaž že jí tak miluješ a že ona tak miluje tebe, jinak vám nepožehnám!"
Já: "Fajn! Jak ti to mám dokázat?"
Matka: "Musím sama uznat že tomu tak je, tvůj úkol je jen ji milovat, zbytek musí ukázat ona!"
Na to jsem už radši nic neřekl. Sabrina by měla touto dobou už nasedat do kočáru, tak snad tu bude brzo. Doufám, že se jí cestou nic nestane...
Vlezl jsem jí do mysli. "Lásko?" oslovil jsem jí. " Kde jsi?"
"Za tebou," řekla tiše. Najednou se přede mnou objevila veliká postel s vínovým saténovým povlečením.
"To jsi dokázala sama?" užasl jsem.
"Ne, pomáhali mi skřítci - jasně že sama," usmála se. "Trénovala jsem."
"To už jsem nevydržel a otočil jsem se za sebe, stála tam hubená, krásná, mladá dívka v bílých letních šatech. Vlasy měla rozpuštěné a v nepravidelných loknách jí padaly přes ramena až k pasu. Vypadala jako bohyně krásy. Zalapal jsem po dechu. Je dokonalá pomyslil jsem si lepší si nelze přát.
Cítil jsem tetelení vzduchu na těle. Před očima se mi na těle formovalo oblečení. Sabrina mě doslova převlékala očima. Náhle jsem tam stál v šedých teplákách a bílém tílku, které mě obepínalo.
"Ale, ale..." laškoval jsem.
"No co, líbíš se mi v tom," špitla a vyplázla na mě jazyk.
"Ty mě taky a moc!" vydechl jsem, ani nevím, kdy jsem se tak zadýchal.
Lehl jsem si vedle ní na postel. Soustředil jsem se na její šaty, představoval jsem si, jak bych jí je mohl svléknout a to hned několika způsoby. Když tu se ozvala Sabrina.
"Když mi ty šaty budeš stále vyhrnovat, tak z toho stejně nic nebude, dokavaď to nebudeš dělat rukama... Už jsme v mysli, tak proč mě svlékat myslí?"
Zčervenal jsem, netušil jsem že jí doslova svlékali mé představy. To bych si nedovolil, ne bez jejího souhlasu. "Promiň, já nechtěl, ale když ty mě v těchto šatech tak strašně vzrušuješ!" špitl jsem omluvně.
Čekal jsem až se i začne smát, ale žádný smích nepřišel, tak jsem otevřel oči a musel jsem se smát já. Ležela vedle mě, stále na stejném místě, ale v jiném oblečení. Měla na sobě kostým klauna. Políbil jsem ji v její klauní podobě. Umívala se při polibku a vyhoupla se mi na boky, netuším kdy se to stalo, ale znenadání na sobě měla zase ty bílé šaty. Nevím, čím to bylo, jestli tou rychlou změnou oblečení, nebo tím, že je to prostě ona, ale cítil jsem jak mi tvrdne. Chytil jsem ji za boky a položil vedle sebe na postel. "Promiň," řekl jsem jen a tím ukončil i náš polibek.
"Ale no tak," škemrala.
"Nechci to uspěchat!" omlouval jsem se. Popravdě jsem si to chtěl nechat na chvíli, až spolu budeme sami a hlavně doopravdy, ne jen v mysli.
"Ale mě to nevadí! A tobě to minule taky nevadilo! Klidně můžeme pokračovat," nasadila pohled smutného štěňátka.
"Tak dobře, ale jenom chvilku!" povolil jsem jí.
"Podle toho, jaká je definice chvilky, může to být minuta nebo taky týden!"