Kapitola šestnáctá
Lucas - 3.den
Její slova mi vyryla díru do srdce. Chtěl jsem jí to alespoň vysvětlit, ale nedala mi žádnou možnost. Při obědě se na mě ani nepodívala, jen se se mnou formálně rozloučila a více se mi nevěnovala. Dokonce přede mnou blokovala svou mysl. Bylo to, jakoby ode mne odtrhla velkou mou část. Když jsem balil své téměř nevybalené věci, posadil jsem se ke stolu a napsal jsem jí dopis.
"Ahoj maličká,Prosím, měj mysl otevřenou!" <3
Napsal jsem to tak, aby to nikdo jiný, kromě ní nepochopil. Dopis jsem vložil do obálky, na kterou jsem tučným písmem napsal její jméno a radši jsem ho třikrát podtrhl. Již nadepsanou obálku jsem nechal ležet na stole a nechal jsem tam také kytičku pomněnek, o nichž vím, že je mám ráda. Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vešel malý mužík, který mě předevčírem tak parádně opil. Rychle a nenápadně za sebou zavřel dveře a vytáhl z pod Rondonu (oblek na vaření) láhev Whisky a jednoduše mi ji vložil do mého jediného zavazadla. Vysekl mi parádní poklonu a já se znovu podivil nad jeho pružností.
"Král, nekrál," pronesl, "pití je dobré na pročištění hlavy. Bolavé srdce zapomene, pouze když zapomene mysl!"
"Děkuji," pronesl jsem s hraným vděkem, ale byl jsem pevně rozhodnutý, že se toho pití ani nedotknu. Sám jsem si to zavinil, sám si ti odnesu. Mužík trpasličí velikosti se se mnou rozloučil.
Naposledy jsem se ohlédl za jejím sídlem a nasedl jsem do vozu taženého dvěma koňmi. Ignoroval jsem hraběnku Konstanc, která se rozhodla, že pojede se mnou. Pouze jsem poprosil kočího, ať přidá. Kočí se na mě soucitně usmál a dál se věnoval řízení. Ve voze jsem se pohodlně usadil, nohu jsem si natáhl na protější stěnu a přemýšlel jsem. Myslí jsem stále narážel na tu její. Měla kolem ní vysoké nezdolatelné hradby.
"No tak, zlato. Zvedni to!" dělal jsem si srandu z lidí na Zemi. Ti to mají jednodušší. Zatímco my jsme podle Zemské kultury zhruba někde v raném středověku, tak lidé už jsou v novověku. Závidím jim jejich komunikační technologie. Přemýšlel jsem již dřív, že si ze Země donesu telefon, abych se mohl domluvit s rodinou, ale když jsem se dozvěděl, že k jeho fungování je potřeba elektrika, tu sice máme, ale je to složité a máme jen omezené množství, a vysílač v kosmu tak jsem to zamítl. "Telefonoval" jsem Sabrině aspoň v mysli, ale ona si stále udržovala kolem své mysli pevnou hradbu. Tlačil jsem na její mysl a tlačil. Po třiceti minutách se moje snaha dočkala výsledku. Plně jsem se protlačil skrz její zábrany.
"Díky bohu, lásko. Už jsem se bál, že mě zavrhneš nadobro!" postěžoval jsem si.
"Kdybys neodjel, tak tuhle konverzaci nevedeme!" připomněla mi drsně. Pocítil jsem, jak si zase staví zábrany.
"Moc dlouho jsem čekal, až otevřeš svou mysl na to, abych tě teď nechal, aby sis jí zase zablokovala! Četla jsi můj dopis?" zeptal jsem se nadějně.
Trošku pookřála: "Ach ano, děkuji za květiny." Dlouho mlčela. "Vrátíš se někdy?" zeptala se hlasem dokonale maskovaným emoce.
"Ano! Pochybovala jsi snad?" zeptal jsem se šokovaně. Tohle jsem opravdu ani v nejmenším nečekal.
"Popravdě, na chvíli ano," svěřila se mi.
"Miluji tě," ujistil jsem ji, "to znamená, že bych se pro tebe vrátil klidně i do pekla!"