Kapitola sedmnáctá
Sabrina - 3. den
K jeho vlastní smůle jsem vždy poznala, když mi neříká pravdu, ale teď k jeho štěstí mi pravdu říkal. Uvědomila jsem si, jak moc ho miluju, a tak jsem mu na to odpověděla: "To já tebe taky, vždyť to víš!" Tak fajn, usmíření máme za sebou a můžeme přejít k otázkám.
"Lucasi, něco se stalo a já nevím, co to bylo!"
"Maličká, jsi v pořádku?" líbilo se mi, jakou má starost. "Tak mluv!" jeho hlas zněl moc vystrašeně.
Snažila jsem se ho uklidnit. "Stalo, v minulém čase! To, jak jsme procházeli tím portálem před tím, než jsem omdlela. Bylo to divné, ale zároveň vzrušující. Myslím si, že moje magie je asi portálová. Myslím, že dokážu vyčarovat portál!" řekla jsem nadšeně.
Lukas však tak moc nadšený nebyl. "Víš, já jsem z tebe ale necítil stejnou magii, jako z toho němého Vitala. Cítil jsem spíše něco, jako čistotu. Já vím, zní to divně, ale já... já jen říkám, co jsem cítil!" s jeho slovy ve mně kleslo vzrušení z toho, že jsem nabyla nové schopnosti. Jak se zdá, tak žádné nemám.
Lucas vycítil mojí náladu, tak navrhl: "Myslím, že s těmi našemi myslemi dokážu něco ještě lepšího. Kde bys právě teď chtěla být se mnou?" mou myslí mi projeli obrázky: postel, rozkvetlá louka, jeho pokoj, který nevím, jak vypadá, a lesní palouk. Vše v tomto pořadí.
Lucas zas nabyl své téměř ztracené ego: "Postel bych nechal na později, můj pokoj nechám raději v tajnosti, ale vyber si mezi loukou a lesem."
"Louka zní pohodlněji!" ujistila jsem ho.
"Dobře, tak se na ni soustřeď!" poslechla jsem ho a soustředila se na louku. Po chvíli jsem na břichu cítila jeho paže, jak mě objaly kolem pasu. Otočila jsem se k němu a natáhla se pro polibek. On se ale odtáhl, pustil mě a odstoupil ode mě.
"Ty jsi vážně pochybovala o mé lásce k tobě?" zeptal se mě ublíženě.
"Byla jsem rozčílená zmatená a zklamaná. Neuvažovala jsem racionálně. Nakonec jsem si říkala, že mě nechceš a že sis ze mě dělal jen srandu," přiznala jsem.
"To bych nikdy neudělal!" ospravedlnil se, i když nemusel.
"To už vím," ujistila jsem ho a hrála si s jeho spodním lemem od trička.
Na louce jsme se usadili do rozkvetlého kvítí. "Cítím se dotčen," stěžoval si.
"Na mě to nehraj, já poznám, když mi lžeš!" zpražila jsem ho přísným pohledem.
"Já vím, to byl jenom takový vtip," objasnil mi.
"Aha... promiň. Tak trochu jsem to nepochopila," cítila jsem se trapně.
"To je v pohodě, ujistil mě," asi se cítil provinile, tak mě uklidňoval. Přitáhl si mě k sobě. Položila jsem mu svou hlavu na jeho příjemně teplou hruď. Lucas zvedl ruku a začal cmě lískat ve vlasech. Spokojeně jsem zapředla. To ho nabudilo a šimral mě vzadu na krku. Hrozilo, že pod jeho doteky roztaju. Dlaní jsem mu obkreslovala seshora dolů linii jeho pevného těla. Leželi jsme tak dlouho. Minuty? Hodiny? Dny? Nevím, ale bylo to příjemné. Nic jsme neříkali a jen jsme si užívali vzájemnou blízkost.Najednou mě něco šíleného napadlo.
"Lucasi"
"Ano maličká?" zeptal se a nepřestával mě vískat ve vlasech.
"Víš, něco mě napadlo, ale je to, jak by řekla mamka, dost nezodpovědné." Oznámila jsem mu a naschvál jsem ho napínala tak, že jsem si v hlavě tuhle myšlenku blokovala.
"Jo? A co to je?" zeptal se nedočkavě.
"No... Já nevím, co se stane, když se zraním tady v hlavě. Co myslíš, budu mít zranění i v normálním životě?" zeptala jsem se ho nejistě. Ruka na mé hlavě se nastavila. Chvíli mlčel, věděla jsem, že o tom přemýšlí.
"Ale ode mě ti žádné nebezpečí nehrozí!" ujistil mě, protože to špatně pochopil.
"Já to nemyslela tak, že mi chceš ublížit, ale tak... no... když se mi tu náhodou něco stane, tak jestli zranění uvidí třeba mamka, nebo jestli zůstane jen v mé hlavě," upřesnila jsem, "pomůžeš mi na to přijít?"
"Ach tááák, ty po mě chceš, abych ti ublížil. Protože jestli to fakt chceš, tak to je jediná věc, kterou pro tebe neudělám!" začal hned protestovat.
"Ale no tak Lucu, vždyť toho po tobě tolik chtít nebudu, neboj. Jenom by mi stačilo, kdyby si mi pomohl vyčarovat nožík..."
"Tak s tím nepočítej, to je moc riskantní!"
"Život je risk!"
"Ne Sab, prostě ti tohle neudělám! Jestli to opravdu chceš vědět, tak to udělám na sobě, ale ty... a mimo to, kdokoliv kdo měl stejnou magii jako já, se s něčím takovým nikdy nesetkal," když jsem si uvědomila, co říká, okamžitě jsem to zamítla.
"NE!!!" vykřikla jsem, "ty ne! Byl to můj nápad a nechci, aby sis ublížil!"
"Uvědomuješ si prosím tě, že tohle nikam nevede?" dotázal se mě, "ty to nechceš udělat mě a já to rozhodně tobě dělat nebudu!" zakončil.
"Fajn, jak chceš! Jen jsem se chtěla ujistit, že naše polibky, anebo cokoliv jiného, je skutečné. A ne jen výtvor mé fantazie!" Řekla jsem a prudce se posadila. Uchopila jsem do ruky trs trávy a rychle jsem po něm přejela prsty. Ucítila jsem očekávané štípnutí pod prostředníčkem. Vyjekla jsem bolestí.
"Co, co je?" zeptal se Lucas vyplašeně.
"Nic!" odpověděla jsem rychle.
"Nelži! Tys to udělala, že jo?" kývla jsem, "proč?" vzdychl bolestně.
"Chci na to přijít!" odpověděla jsem a rychle jsem si postavila kolem své mysli mentální zeď. Krásná louka i s Lucasem zmizela a já se ocitla opět ve svém pokoji s polštářem v ruce. Zadívala jsem se na svou dlaň a výsledek mě překvapil, na mé ruce seskvěla rudá krev od pořezání trávou.