Kapitola šestá
Sabrina - 2. den
Takhle kapitola je velice krátká a celkem nic důležitého, nebo snad převratného se nestane. Tak snad nezklamu a těším se na vaše hodnocení.
S Emou už jsme čekali v jídelně, než se Lucas uráčí přijít. Když jsem sama, tak o něm mluvím, jako o Lucasovi, ale před ním mu říkám Vaše Výsosti. Jsem zvědavá, jestli doopravdy stojí tak o to, abych mu říkala "Lucasi", anebo ne. Včera s tím svým strniskem na tváři vypadal tak na dvacet max. dvacetdva let. Ale dneska jeho vlhká tvář po holení a sprše vypadala krásně asi tak na sedmnáct. Ema ho ještě nikdy neviděla. Přistěhovala se sem s rodinou před dvěma roky. A když u nás byl, tak ona byla shodou okolností s rodiči pryč.
Čekala jsem, že z něj bude na větvi, ale to byla spíše hraběnka Konstanc. Lucas vešel do místnosti sice s titulem krále, ale vzhledem nemálo staršího chlapce, jak jsem já. Měl dokonale učesané vlasy ve stylu "rozfoukány větrem". Každý vlas měl své místo a žádný nebyl jinde. Pocítila jsem nutkání dotknout se jich, ale když jsem si uvědomila, na co myslím, tak jsem zatřepala hlavou a zahnala jsem tak pryč ty divné myšlenky. Ema si trochu povzdechla. Nedokázala jsem určit, co její povzdech znamená. Lucas procházel a my všichni jsme se mu klaněli. Pak se ale stalo něco, co jsem nečekala. Zastavil se u mě a roztomile se na mě usmál. Hlavou mi prolétl obrázek, jak stojí nahý a v ruce drží ještě nenavlečené boxerky. Pohledem jsem sjela dolů po jeho hrudi až k tomu místu. Nevím, ale asi jsem se chtěla podvědomě ujistit, že je doopravdy oblečen. Všiml si, kam se ubírá můj pohled. Tak teď jsem určitě červená až na zadku. Lucas se zasmál tak hlasitě, že to postřehl i můj otec, který stál na opačné straně místnosti a pak pronesl: "Tvoje přání je mi rozkazem, podrobnosti budeš mít v dopisu. Takže mi konečně říkej Lucasi!" dodal, už tiším hlasem.
"Pořád to nemám potvrzené!" upozornila jsem ho. Na to nic neřekl, jen se mu blýsklo v očích a cestou ke svému místu už s nikým nepromluvil.
'Tvoje přání je mi rozkazem!' Proč sakra všechno zveličuje? Potom co to řekl, tak všichni nevěřícně obrátili oči na mě. Hraběnka Konstanc mě celou dobu propichovala nenávistným pohledem. Nakonec už jsem to nevydržela a neslušnost vyplula na povrch. "Koukejte na někoho jiného, celý oběd na mě civíte!" Lucas se zase smál, ale ne tak nahlas.
"Hraběnko Konstanc," pronesl a čekal, až se na něj ta ženská otočí. Nasadila přeslazený úsměv a otočila se k němu. "Sabrina jen chtěla říct, že je jí nepříjemné, když na ni koukáte z jakýchkoli důvodů. Pokud byste byla tak hodná a koukala třeba do talíře." Řekl jí to klidným hlasem a mělo to vyznít, jako obyčejné konstatování, ale všichni tomu porozuměli tak, že za prvé brání mě a za druhé je to jeho vnitřní válka s dolézavou Konstanc. Když jsem si uvědomila, jak moc jí nemá rád, tak jsem se musela smát. Zrovna jsme měli desert a já si dala do pusy mnohem větší kus zmrzliny, než jsem měla. Zakuckala jsem se a obličej mi zezelenal. Vražedná kombinace smích + zmrzlina. První se smál Lucas, pak se k němu přidali i ostatní a můj zelený obličej okamžitě vystřídala rudá.