Kapitola osmnáctá
Lucas - 3. den
Bože, ta je tak paličatá! To nemohla udělat třeba... třeba si ustříhat kus vlasu, nebo něco méně šíleného? Ale v něčem má pravdu, je to skutečné nebo jen fikce?
Oknem z vozu jsem pomalu začínal poznávat krajinu poblíž královského dvora. Doopravdy mě mrzí, že jsem nemohl vzít Sabrinu sebou, ale musím se vyvarovat pomluvám. Všichni víme, jaké jsou především staré ženy. Když neví, co dělat tak drbou. Chtěl bych se Sabrinou být, i kdyby to mělo znamenat, že abdikuji. Je to moje spřízněná duše, pro ni i zemřu. Ale představa, že bych měl dát své království do rukou někoho jiného, se mi nelíbila. V našem světě jsou kontinenty královská panství. Já vládnu zemi, které se na Zemi říká Austrálie.
Z úvah mě vytrhlo poklepání na rameno. Otočil jsem hlavu a spatřil rozzářenou tvář své matky. "No ahoj, ty můj malý chlapečku!" Tak nějak už jsem si zvykl, že mě máma bere, jako šestiletého kluka. Ale no co, každá matka ukazuje lásku k dítěti jinak. Jediná chvíle, kdy mě bere vážně, je když se bavíme o politice a podobně. "Tak co, jaká je? A proč si se vrátil tak brzo?" vyzvídala hned.
Mamka je pro mě něco jako... asi jako mamka a zároveň nejlepší kamarád, kterému mohu bez ostychu všechno říct.
"Je přesně taková, jak jsem si ji představoval. Zbytek ti řeknu až u jídla, mám hlad jako vlk!" S kručícím žaludkem jsem vylezl z vozu. Mé jediné zavazadlo vzal sluha, ale já jsem ho v čas zastavil. "Děkuji, ale myslím, že to zvládnu. Mám vlastní ruce!" Nemám rád, když za mě někdo dělá práci, kterou sám zvládnu. Sice jsem král, ale jedna hodnost přece neříká, že jsem něco víc, než taky člověk.
"Ale to je v pořádku, já vám to klidně vezmu!" nabídl se znovu.
"Ne, to je v pořádku! Mami za jak dlouho je oběd?"
"Asi za tři minuty přijel jsi jen tak, tak."
"Povězte," obrátil jsem se na sluhu, "máte děti?" Muž se zatvářil zděšeně, pak svěsil ramena a ukázal tři prsty.
"No," pokračoval jsem, "tak to si vezměte na týden placenou dovolenou!"
Muž se mi poklonil a klesl na kolena. Rukou jsem mu pokynul, aby vstal. Sluha se otočil na mou matku a řekl: "Dobře jste ho vychovala, jednou z něj bude dobrý král. Dovolenou s rodinou by mi váš nebožtík manžel - sláva mu - nedovolil." Ještě jednou se poklonil a odcházel pryč.
"To bylo od tebe pěkné, ale nesmíš být stále tak měkký!" upozornila mě matka.¨
"Jistě, chápu. Nechci být tvrdý, ale nesmím být měkký! Hmm kdo se v tom má vyznat? A vůbec, je zbytečné, aby tu byl, když tu nebudu já!" dokončil jsem a vcházel do jídelního sálu.
Pustil jsem se hned do jídla a ulevil tak kručícímu žaludku. Mamka se mě hned začala ptát: "Tak povídej synu o ní, chci vědět všechno!"
"Tak se ptej," vybídl jsem ji.
Mamka: "Tak dobře... Jak vypadá?"
Já: "Je krásná, nebo aspoň mě se líbí!"
Mamka: "Kolik jí je let?"
Já: "Sedmnáct"
Mamka: " Jak je vysoká?"
Já: "Asi o hlavu a půl menší jak já."
Mamka ztížila otázky: " Jak se s ní cítíš?"
Já: "Já... Nevím... Když jsem s ní, cítím se smyslně, šťastně, přirozeně. Ale když s ní nejsem... je to, jakoby ze mě někdo vytrhl část mého já."
Přiznal jsem a začervenal jsem se. Všichni u stolu se na mě dívali, tak jsem sklopil zrak a vložil si do úst vidličkou pořádný kus masa.
Mamka: "A co k ní cítíš?"
Já: "Miluji jí!"
Mamka: "Pane jo, nevím, kdy se to stalo, ale můj syn vyrostl!"
Já: "No to sis všimla brzo! No každopádně, jsem asi přišel na to, proč se lidé na východě bouří. Proto jsem také přijel tak brzo, neočekávaně."
Mamka: "Jo? A jaký je tedy důvod?"
Já: "Myslím, že je tam znečištěný portál..."
Mamka: "Ale to se přece stalo už dávno a mělo by to dalekosáhlejší dopad kdyby..."
Já: "Kdyby co?
Mamka: "S tím si nedělej starosti!"
Já: "No to teda budu. Sakra já jsem král a mám pořádnou mezeru v historii svého lidu a země. Proč mi nikdo nechce říct, co se stalo? Ani otec - sláva mu - mi to nechtěl říct."
Mamka: "Ale no tak, Lucasi nerozčiluj se, já ti to řeknu, když mi dáš královský rozkaz!"
Já: "Proč rozkaz? To mi to prostě nemůžeš říci?"
Mamka: "Ne nemohu, je to přísně střežená informace!"
Já: "No dobře, tak mi to povíš v mých komnatách!"
Matka: "Ó drahá Konstanc, netušila jsem, žes přijela také, jaká byla cesta?"
Konstanc: "Byla to dlouhá cesta, myslela jsem, že si zkrátíme cestu alespoň nějakou konverzací, ovšem, jeho výsost byla celou cestu duchem mimo!" vyčítavě se na mě podívala, ale hned se usmála, jakože mi odpouští.
Matka: "Och drahá Konstanc, omluv mého syna, občas je to stále jen nevychované dítě!" švihla po me pohledem.
Stál jsem tam propichován očima dvou žen, až se mi zastesklo po Sabrininých hlubokých očích.
Já: "Och Konstanc, chápu, že ve tvém věku, může být taková cesta zmáhající, dej si oběd a komorník ti ukáže tvůj pokoj pro hosty. Dobrou chuť." Vyděl jsem jak se v ní dožaduje vztek vlády, stejně tak jsem nepřehlédl vyčítavý, ovšem soucitný pohled matky.
"Byla jednou jedna dívka. A ta neměla žádné magické schopnosti. Jednoho dne týden poté, co oslavila osmnácté narozeniny, se doslechla, že na jihozápadě se lid bouří. Vznikají tam nepokoje a lidé se zabíjejí. Doslechla se také, že to všechno zavinil znečištěný portál. Chtěla na vlastní kůži pocítit, jak se dokážou její pocity změnit. Odjela bez rozloučení, a když dorazila k portálu, tak zjistila, že na ni vliv špinavého portálu nefunguje. Dokonce jím chtěla projít. Ale když k němu vztáhla ruku, tak se její magické schopnosti probudili a ona portál vyčistila. Na světě může žít pouze jedna dívka a nikdy ne chlapec s těmito schopnostmi. Proto je to tak utajovaná informace!"
Já: "Myslíš, že by to mohla být Sabrina?"
Mamka: "Na to ti řeknu dvě věci za prvé: ano, myslím si to je narozena v den, kdy zemřela poslední dívka s tímto darem, za druhé: vezmi ji sebou na východ."
Já: "Mami, myslíš, že bys mohla napsat dopis a poslat to Sabrinině mamce?" Přikývla. "A mohla bys tam někam přihodit, že je to královský rozkaz?" Znovu přikývla. Pak se zvedla, naposledy mě pohladila a dala mi pusu na čelo. Odešla a zavřela za sebou dveře.
Pohodlně jsem se natáhl i v oblečení na mou prostornou postel s nebesy. Zavřel jsem oči. Byl jsem v domnění, že si Sabrina zase vytvořila kolem mysli neprostupnou bariéru, tak jsem naráz vší silou zatlačil, ale bylo to, jako bych se prudce opřel o stěnu z papíru. Hned jsem se vzpamatoval a vytvořil jsem lesní palouk.