Kapitola pětadvacátá
Sabrina - 5.- 6. den
To že se mu postavil, přece ještě neznamená, že to musí skončit! A tak jsem se mu zase vyhoupla na boky a dál jsem ho líbala. Oplácel mi polibky čím dál tím hladověji.
Překulil se nade mě a ležel na mě téměř celou svou vahou, bylo to příjemné. Mezi námi přeskakovalo snad milion jisker. Cítila jsem se jako v sedmém nebi.
Začal na mě mluvit a za každým slovem mi dal pusu: "Jsi krásná - dokonalá - úžasná - sedmikráska - moje!"
"Ale no tak, ještě bych se začala červenat!" hrála jsem.
"Kvůli pravdě?"
"Ne, kvůli krásnému lhaní!"
"Ty mi nevěříš? No to se mě teda dotklo!" smál se.
"Věřím!" řekla jsem hluboký a čistým hlasem. V tu chvíli, kdy si uvědomil, že to není vtip, orámoval můj obličej dlaněmi a sladce mě políbil. Nakonec jsem z toho všeho byla tak vyčerpaná, že jsem mu pokojně usnula v náruči.
Probudila jsem se, v jeho náruči, ale na jiném místě, než jsem usnula. S někým mluvil, nerozuměla jsem o čem, jen jsem poznala ženský hlas. Odnášel mě v náručí přes schody, skrz několik dveří a chodeb, až mě nakonec uložil do postele a chtěl odejít. Ovšem já ho zatáhla za rukáv a ospale zabručela: "Nikam nechoď, buď se mnou!"
"Neboj se maličká, jsem u tebe!" pošeptal mi do vlasů a ulehl vedle mě.
Ráno jsem se probudila celá rozcuchaná ve včerejším oblečení v cizí posteli.
To ale zdaleka nebylo to, čeho jsem se lekla! Luk u mě nebyl! Okamžitě jsem mu vlezla do hlavy. "Kde jsi?"
"Povinnosti volali, musel jsem jít, i když přiznávám dost neochotně! Nechtěl jsem tě budit," usmál se.
"To mě radši vzbuď! Bála jsem se, že se ti něco stalo!" stěžovala jsem si. "Promiň, musím jít, někdo klepe" poslala jsem mu vzdušnou pusu a vypadla z jeho hlavy zpět do reality.
"Ano, dále!"
"To jsem jenom já," nechápavě jsem se na ní zadívala, "jsem Lucasova matka, těší mě!" podala mi s úsměvem ruku. Políbila jsem jí ruku a taky se usmála, působí na mě totiž sympaticky. "Tohle jsou tvoje prozatímní komnaty," mrkla na mě.
Rozhlédla jsem se: "Je to tu doopravdy krásné," ocenila jsem malby na stěnách a stropech a celkovou výzdobu interiéru.
"Jsem moc ráda, že se ti tu líbí," pojď, do něčeho tě oblečeme. "Takže copak sis to přivezla?" začala se mi hrabat v kufru, vůbec mi to nevadilo. Byla jsem tak rozespalá a unavená z dlouhé cesty na královský dvůr, že mě ani nenapadlo odporovat.
"Vážně moc jsem vám vděčná za pomoc," děkovala jsem za její pomoc, při výběru a oblíkání oděvu.
"Ale to nestojí za řeč," uchechtla se, "pojď, bude již oběd! Jistě máš hlad."
"Vlastně umírám hlady," uvědomila jsem si a podvědomě si dala ruku na kručící břicho.
Cestou do jídelny jsem se rozhlížela kolem sebe, všechno je tu tak krásné a čisté, až mi z toho šla hlava kolem. Šli jsme dlouhou chodbou, která by se mi zdála šíleně dlouhá, kdyby na konci ní nestál Lucas. Rozeběhla jsem se mu do náruče a vší silou ho objala. Zatočil je mnou ve vzduchu a ještě než mě postavil na zem, už mě vítal polibkem. Ozvalo se zakašlání a já jsem se rychle ve studu odtrhla od Lucase.
"Díky mamko, že jsi mi jí dovedla," usmál se vřele na matku. Společně jsme tak došli do nóbl jídelny přesně v čas, když nosili na stůl.