Kapitola patnáctá

Sabrina - 3. den

Tak o dlouhé době přidávám další kapitolku Vitalů, doufám, že se Vám bude líbit ;-)

Vzbudily mě sluneční paprsky, které se draly oknem do mého pokoje. Rozhlédla jsem se po pokoji. Na stole jsem měla sklenku s horkým mlékem a perníček.Vylezla jsem z postele, navlékla jsem na sebe slušné oblečení a snědla jsem si tu výbornou pochoutku, kterou nevím kdo, mi připravil do pokoje. Udělala jsem si svou každodenní ranní hygienu a vyrazila jsem ven z pokoje. Cestou jsem se podívala na hodiny a uvědomila si, že je půl dne za námi, za chvíli bude poledne a oběd. Ploužila jsem se chodbou. Vůbec jsem nevnímala okolí, až do chvíle, kdy jsem narazila do mamky. "Dobré dopoledne, mami," pozdravila jsem ji s úsměvem.

"Dobré ráno zlato, promluvíme si u mě v pokoji!" řekla přísně. Následovala jsem ji do pokoje, kde jsem si sedla vedle ní na postel, ze stany jsem ji objala a položila jsem si hlavu na její rameno. Položila mi ruku kolem ramen a hladila mě po něm. 

"Zlato, teď mě poslouchej! Král Lucas mi nabídl, abych tě pustila s ním, protože odjíždí již dnes. Že prý by ses mohla podívat, jak to na královském dvoře chodí. Ale já naštěstí vím, co si o něm myslíš, tak jsem jeho nabídku odmítla," vysvětlovala mamka a mě jakoby se zastavil čas. Mamka pořád něco říkala, ale já jsem ji nevnímala. Ale moje pocity k němu se změnili, tak jak si může být jistá, že ho nesnáším. Nemohla jsem jí v tom odporovat, na to jsem se jí moc bála, tak jsem dále hrála poslušnou dcerušku. Celý den jsem se belhala, jako tělo bez duše, ale nikdo mi od mého trápení nemohl pomoci.

"Za deset minut za stájemi!" poslal mi Lucas myšlenku. Po celém dni konečně dobrá zpráva. Už jsem si dokonce myslela, že odjede bez rozloučení. Obhopsala jsem stáje a posadila jsem se na zem. Čekala jsem ani ne pět minut a Lucas dorazil. Jen, co dorazil, natáhl se ke mně a hladově mě políbil. Odtrhly jsme se od sebe, abychom popadli dech. Objala jsem ho kolem pasu a zabořila jsem mu nos do krku.

"Neodjížděj!" vymlouvala jsem mu a vytryskli mi slzy.

"No tak, maličká, neplakej!" uklidňoval mě.

"To není fér!" plakala jsem dál.

"Lásko, neplač," utišoval můj brekot. Trhla jsem  s sebou, když jsem uslyšela "lásko" a o to víc jsem ho stiskla.

"Já nechci, abys odjel!" svěřila jsem se mu a rovnala jsem mu tričko, které jsem mu celé pomačkala.

"Věř mi, že já taky ne a hlavně ne bez tebe, ale tvoje mamka mi řekla víc, jak jasně že prostě nepojedeš!"

"Tak dej královský rozkaz!" navrhla jsem mu zoufale.

"To, ale nejde!" třemi slovy zničil veškerou moji naději.

Odstoupila jsem od něj. "Proč by to nešlo?" zeptala jsem se ho nevěřícně, přece mi slíbil, že dá klidně královský rozkaz, abych jela s ním.

"Zamyslel jsem se nad tím, a došel jsem k názoru, co by na to řekl můj lid. Titulky plakátů by zněli: 'král si na královský rozkaz dovezl z odpočinkové dovolené mladou dívku, doopravdy to byl odpočinek nebo v tom bylo něco víc? Dočtete se pouze v našich novinách!' Myslíš, že to by byla dobrá pověst pro nového krále?" zeptal se mě zoufale a já jsem poznala, že by mě nejradši s sebou stejně vzal. Ale stále jsem byla moc naštvaná z toho, že odjíždí beze mě, tak jsem mu na to řekla: "Jistě, Vaše Výsosti. Vaše pověst je důležitější, než láska, tedy pokud to láska z vaší strany vůbec byla!" na to jsem se otočila na berlích a odhopsala jsem od něj pryč.

"Nejen, že byla, ale stále je!" 

Kliknutím na odkaz (výše) => další kapitola