Kapitola osmá
Sabrina - 2. den
Z jeho pokoje jsem vyšla nabroušená. Nechci, aby s námi jel. Mám ráda rodinné projížďky, ale s ním ne! Napadlo mě poslední řešení: půjdu za mamkou a řeknu jí, že mi není dobře. Geniální nápad! Zrovna jsem scházela po schodech, když do mě omylem vrazil táta a hned se omlouval: "Zlato promiň, opravdu je mi to líto!" Tázavě jsem se na něj podívala, protože takhle se mi nikdy neomlouvá. Všiml si mého nechápavého pohledu. "Tobě to máma neřekla?"
"Ne, co mi měla říct!" zeptala jsem se ho.
"Víš co, jdi za ní!" pobídl mě táta. To nemusel říkat dvakrát.
"Co se děje mami?" zeptala jsem se jí s obavami v hlase.
"Promiň zlato, ale doběhl sem jeden klučina od sousedů Marek nebo tak něco, že prý jeho matka rodí. Táta tím pádem, musí co nejrychleji jít. A řekl mi, ať mu jdu pomoct, takže já mám pět minut a ty máš celý den na projížďku s králem. Promluvíme si pak, jo?" bohužel poslední věta nebyla otázka, ale rozkaz.
"Ano, mami!" vlípla mi pusu na tvář a pelášila za tátou.
"A Sabrino?" otočila jsem se na ní, "nevím co to mělo znamenat u oběda, ale dávej si pozor a chovej se slušně!"
"Ano mami."
No co mi zbývá, musím. Chudák táta s mamkou, zrovna dneska musí někdo rodit. Otec je doktor a mamka je porodní asistentka, ale umí udělat i základní zákroky. Složité operace provozuje táta. Dnes již potřetí jsem chtěla poklepat na jeho dveře, ale rozmyslela jsem si to a pomyslela si, že mu to řeknu ve stáji. Jezdecké oblečení z rána bylo naštěstí čisté, tak jsem ho na sebe hodila a sešla jsem dolů do stáje. Řekla jsem si, že Oriona už dál trápit nebudu, ale aspoň jsem mu cestou k boxu pro Sněženku, dala jedno jablko. Vyvedla jsem Sněženku ze stáje a došla jsem zpět pro Blacka. Jméno dostal díky své barvě. Byl pravý opak Sněženky, ale povahově jsou stejní. Donesla jsem si ze stáje sedlo, ale když jsem si uvědomila, že ho vlastně nepřehodím, protože jsem nízká a kobyla je vysoká, tak jsem ho odnesla zpátky. Rozhodla jsem se, že pojedu bez sedla. Kolem pasu jsem si obmotala dlouhé úzké, ale pevné laso. Teď jsem ale byla na vážkách z toho, že nevím, jestli mu mám připravit sedlo nebo ne. Došla jsem zpátky do stáje a přála si, aby tu byla se mnou Ema. Ona vždy ví, co má v jaké situaci dělat, za to já ne. Jenže Ema odjela před půl hodinou, hned po obědě. Škoda!
Nakonec mi pomohl on sám, když řekl: "Děkuji, ale já pojedu raději bez sedla." Poprvé za tu dobu, co tady je, jsem ho neviděla radši.
Nijak jsem to nekomentovala a usmála jsem se na něj."Black je tvůj!" upozornila jsem ho a odváděla jsem Sněženku ke stupínkům.
"Sabrino, počkej," zavolal na mě a já a zastavila.
Doběhl ke mně. "Já ti pomůžu!" nabídl se, ale já jsem zakroutila hlavou.
"Přece se mě nebojíš!"
To neměl říkat. "Já a bát se tebe?" ušklíbla jsem se. Pomohl mi teda na hřbet.
"Vidíš, a ani to nebolelo!" smál se mi. Dala jsem mu malou rádoby omylem malou ránu opratí a on se smál ještě víc.
"Sluší ti to!" vyhrkl náhle, přestal se smát a na tváři mu pohrával rozpustilý úsměv. Byl tak roztomilý a se svojí tvářičkou šestnáctky to byla vražedná kombinace pro každou dívku. Se mnou to ale nic nedělalo.
"Díky," vyšlo mi pouze z úst. Zase jsem byla červená až na zadku. Aha tak možná přeci jen dělalo. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Na jeho tváři se rozlil vítězoslavný úsměv, ale netušila jsem proč. Rozhodla jsem se změnit téma: "Mamka s tátou museli jít vyřídit porod sousedů, takže dnes nebudou moct jít s námi."
Další vítězoslavný úsměv. "To nevadí ne?" zeptal se mně pro jistotu.
Podívala jsem se na něj výrazem, který jasně říkal: "Radši buď zticha, nebo si dojdu pro svaly a já se neznám!!!"
"Aha... Chápu," řekl trochu zklamaně a vyskočil na Bleka. "Tak kam teda jedem?" zeptal se potichu. Bylo mi ho líto, nechtěla jsem, aby se kvůli mně cítil špatně. Mně vlastně nevadí jeho společnost, jen ho mám v paměti zafixovaného, jako rozmazleného papánkova synáčka. Dokonce bych i řekla, že mě k němu něco zvláštního a nepopsatelného táhne. Ale pořád to byl namachrovaný blboun.
"Rozhodni ty sám!" řekla jsem mu a usmála jsem se na něj širokým úsměvem.
Ušklíbnul se a zakřičel: "To je jedno, ne? Hlavní je, jestli mě doženeš!" hned na to pobídl Bleka do cvalu. Miluju závody, ráda soutěžím a dokazuji si tím sama sobě, čeho jsem schopná. Hned jsem pobídla Sněženku do cvalu. Pravou rukou jsem se držela její sněhově bílé hřívy.