Kapitola devátá
Lucas - 2. den
Otočil jsem se a spokojeně se usmál, když jsem spatřil, jak se za mnou řítí. Dohnala mě, tak jsem zpomalil do klusu. Zdála se mi trochu zklamaná. Asi si myslela, že to bude závod. "V pohodě?" zeptal jsem se.
"Jo, proč?" zeptala se.
"Nevypadáš tak!" odpověděl jsem stroze.
"Napadlo mě..." začala a nervózně se na mě podívala, "že bych tě mohla vzít do vesnice. Máme tam pěknou čajovnu. Je tam pravý čínský čaj přímo z Číny. Jeden chlápek z vesnice byl totiž na Zemi a rozhodl se, že by na tom mohl vydělávat. Tak si otevřel obchůdek, který vypadá jako lepší hospoda a pojmenoval to čajovna. Že to prý Lidé takhle mají normálně," mluvila a mluvila."Teda pokud tam ty jako král chceš, není to extra nóbl."
Její tichý jemný hlásek bych dokázal poslouchat klidně každý den. Přemýšlel jsem o tom, jak bych krásně usnul, kdybych ho poslouchal před spaním. A kdyby ležela vedle mě... Myšlenky jsem nechal myšlenkami a upřel jsem svou pozornost zpátky na ni. Přikývl jsem, jakože není problém. a usmál se.
"Jenže to má malý problém," řekla a významně se na mě podívala, "já jsem si s sebou nebrala, žádné peníze," přiznala po dlouhé odmlce.
"Neboj, moje maličká, pomůžu ti!" nabídl jsem se jí, o peníze jsem neměl nouzi.
"A co za to budeš chtít?" zeptala se.
"Ty jsi chytrá hlavinka," řekl jsem jí pochvalně. Viděl jsem na ní, že se vnitřně připravuje na sekání rukou.
"Dobře, tak co ode mne chceš?"
"Aby sis se mnou vypila šálek horkého čaje," oznámil jsem jí s úsměvem.
Vykulila na mě ty svoje kukadla a šokovaně se mě zeptala: "To je všechno? Já myslela, že budeš chtít, abych ti týden drhla boty vlastním jazykem."
Teď jsem na ni valil oči já. Tak jestli má o mě takovéhle mínění, tak se nedivím, proč se ke mně chová tak opovržlivě. Svůj údiv jsem rychle zakryl svým obvyklým vtipkováním. Chtěl jsem zase vidět tu roztomilou červeň v jejích tvářích. "Takového pěkného jazýčku by byla škoda! Myslím, že by dokázal šikovně dělat lepší práci!" asi na vteřinu se nad tím zamyslela, a když jí to došlo, sklopila pohled, a na tvářích se jí objevily ruměnce. 4 : 0 pro mě!
"Ale není nikdo, kdo by ho zaměstnal," řekla a pobídla Sněženku do cvalu. Ta potvůrka se mnou flirtuje? No to se na to podívejme! Celá její maličkost ode mne odjížděla rychle pryč. Pobídl jsem Bleka do trysku, abych ji dohnal. Ta věta, kterou vyslovila, ve mně vyvolala smíšené pocity. Tak moc jsem zatoužil ochutnat jemnost jejích rtů. Tak moc jsem toužil po jejím těle, po ní. Já se asi zbláznil. No jiné vysvětlení není, k žádné ženě v mém životě jsem nic takového necítil, ale Sabriny odmítavost ve mně vyvolala touhu. Zároveň mám pocit, jako by mi už patřila, přestože není moje.
Mohl jsem mít jakoukoliv dívku, na kterou bych si ukázal, ale já jsem taky jenom muž. Ano, neohrnu nos nad nabídkou, ale vybojovat si něco sám, to je mnohem lepší, než pouze přijímat. Tak jako tak už si nemohu dovolit krátké vztahy, přeci jenom jsem král. S ní, už teď vím, že bych sdílel klidně celý život. Ale ona očividně moje city k ní neopětovala."Já bych o někom věděl," vydechl jsem sotva neslyšně, ale byl jsem si jist, že její uši to zaslechly.
Na koních jsme vjeli do vesnice, jménem Oppidum Pacem, což v překladu znamená 'Město míru'. Když jsme vjížděli, lidé se mi klaněli, ale mě to rozčilovalo. Nechci, aby se mi všichni klaněli. Tak jsem všem ukazoval, ať povstanou. Zastavili jsme se před čajovnou. Seskočil jsem z koně a šel jsem pomoci Sabrině, protože kůň je na ni dost vysoký. Nejde jen o to tohle, ale po jízdě na koňském hřbetu šíleně bolí nohy a dopad z výšky na tvrdou zem by asi nebyl nejpříjemnější. Přistoupil jsem k ní, a ona mi seskočila do náruče, zapírajíc se rukama do mých ramen. Poté jsem ji postavil na zem. Teprve teď jsem si všiml, že má kolem pasu uvázané lano. No, hned mi došlo, že koně by mohli utéct. Pomohl jsem jí vymotat se z toho. Když se na mě po uvázání koní vděčně podívala, tak se mi zdálo, že její úsměv je zářivější než slunce.