Kapitola jedenáctá
Lucas - 2. den
Co jsem udělal špatně? Zničehonic se na mě naštvala nebo co? Ale já vážně vůbec nevím a ani v nejmenším netuším, proč. "Sááábrííínóóó," křičel jsem, ale neozývala se. Nikde jsem ji neviděl. Zrovna teď když mám tak málo času, pomyslel jsem si. Uviděl jsem její bílou klisničku, jak se schovává za keřem. Na Blekovi, jsem zpomalil. V ruce jsem svíral úzké lano, které jsem teď používal na přidržování. Seskočil jsem z něj a rukou jsem ho držel za lanko. Potichu jsem se přiblížil za ni, Sněženka si nás všimla, tak jsem se bál, že nás prozradí svojí reakcí, ale ona nás naštěstí poznala a tak nás dál ignorovala. Zato já jsem nedokázal ignorovat dívku, která měla zabořenou tvář v její hřívě. Plakala a to mi rvalo srdce na kusy. Poznal jsem, že se potřebuje někomu vybrečet, ale jediné živé, co tam bylo, byla Sněženka. Ale jak se zdá, tak jí to ani v nejmenším nevadilo. "Proč? A vůbec, nic takového bych cítit neměla, je to nanicovatý hlupák?" plakala tiše, "to ty nepochopíš, Sněženko, ani já to nechápu," řekla jakoby naštvaně Sněžence a podrbala ji na krku, "jak můžu chovat k někomu, kdo mě tak štve, tak krásné city? Nechápeš viď? Já vím jsi jen kůň!"
Její slova mě zasáhla přímo do srdce. Neovládal jsem svoje tělo, došel jsem k ní a otočil jsem ji k sobě. Ve tváři se jí zračil šok. O to jsem se nestaral a hladově jsem ji políbil, na chvíli zaváhala a pak mě odstrčila. Podívala se mi do očí. Styděl jsem se a to velmi. Ale po chvilce se uvolnila a mírně pootočila hlavu na stranu a přivřela oči. Pochopil jsem, ted byla připravená. Pomalu jsem sklonil hlavu. Sabrininy oči se bezděky úplně zavřely a zaklonila mírně hlavu. Pomalu a opatrně, jako kdyby se měla rozplynout jsem se otřel svými rty o ty její. Měla krásně měkké a poddajné rty. Opatrně mi můj polibek opětovala. Přitvrdil jsem, opatrně jsem přidal i jazyk. Spadl mi kámen ze srdce, bál jsem se, že mi uteče, ale ona se ke mně ještě víc natiskla a zajela mi prsty do vlasů. Její šikovný jazýček se mnou dělal divy. Ve mě jako kdyby někdo zapálil ohňostroj. Cítil jsem se kompletní, jako nikdy. Vnímal jsem každý její dotek, to jak mě výskala ve vlasech jednou rukou, druhou rukou mě hladila po krku. Její boky se o mě otírali. Bože! To už bylo až moc najednou. Celý udýchaný jsem nerad ale přeci ukončil polibek, který se z opatrného změnil ve zcela vášnivý. Nebyl jsem jediný komu se nechtělo končit, se stále zavřenýma očima našpulila ústa dožadujíc se pokračování. Vlepil jsem jí pusu na čelo.
Podíval jsem se jí do očí a ona se zase tak roztomile začervenala. Dnes už ani nevím pokolikáté. Sklopila zrak k zemi. Prsty jsem jí nadzvedl bradu a donutil jí tím, aby se mi podívala do očí. Pak jsem znovu sklonil hlavu a letmo jsem jí políbil na rty.
"Nechci odjet bez tebe," svěřil jsem se jí. Ona mi místo odpovědi stáhla hlavu zase dolů a znovu mě políbila. Náš polibek ale přerušil Black, když sebou trhl. "Promiň," zašeptal jsem jí do vlasů.
"To je v pohodě, budeme pokračovat, až se vrátíš, teda jestli se vrátíš," pronesla smutně.
"Kdo říká, že ty nepojedeš, ty moje malá Rebelko?" mrknul jsem na ní. Sabrina se nad tím zamyslela, pak se rozzářila jako sluníčko, ale její úsměv zase povadl, když si něco uvědomila.
"Ale co moje máma? Ta mě nepustí!"
"Já jsem král a královský rozkaz, je královský rozkaz," oznámil jsem jí.
"Za jiných podmínek bych řekla, že je to zneužívání hodnosti krále, ale teď ti to přímo nařizuji!" Více jsme to nerozebíraly. Otřel jsem jí z obličeje už skoro zaschlé slzy a vlepil jsem jí pusu do vlasů. Laso, kterým byl Black omotaný, jsem rozmotal a přivázal jsem jím Sněženku. Vyskočil jsem na Blacka a vztáhl jsem k Sabrině ruku. Vděčně ji přijala a nechala se vytáhnout na hřbet přede mě. Všiml jsem si, že pokulhává. Opřela se o mou hruď. Pobídl jsem Blacka do kroku. Cítil jsem každý milimetr její kůže na mém těle. Jako by ve mnou procházela elektřina. Cítil jsem potřebu ji chránit a rozmazlovat, bojovat o ni a líbat, hádat se s ní a usmiřovat. Jo na usmiřování bych se těšil asi nejvíce.
"Copak máš s nohou?" zeptal jsem se jí opatrně. "Zakopla jsem o strom, ale když jsi mě políbil, bolest přešla," oznámila mi se smíchem mírně ironicky a já jsem poznal, že nechce, abych se bál, že jí něco bolí. Podle mě jí to bolí pořád.
"Doma se ti na to tvůj táta, nebo mamka podívají," uklidnil jsem ji.
"Proč si se vlastně opil?" zeptala se mně jemně. A pohodlněji se o mě opřela.
"Vlastně kvůli tobě..." přiznal jsem se jí a ona mě raději dál nevyslýchala.
"A co vlastně náš vztah znamená?" zeptala se nejistě.
"Jak, 'co znamená'?" zeptal jsem se, protože jsem vůbec nechápal, jak to vlastně myslí.
"No, já to myslela, jakože..." poznal jsem, že vůbec neví, jak to má vysvětlit a nebo se stydí, "no, jestli spolu chodíme, nebo to bude jenom mezi námi utajené, protože já bych klidně byla tvojí otrokyní lásky!" zachechtala se."
"Hmm... Tak to bych byl ten nejzamilovanější otrokář, který existuje!" oznámil jsem jí.