Kapitola dvanáctá
Sabrina - 2. den
"Takže..." nakousla jsem větu a nechala jsem ho dopovědět.
"Takže jsi moje krásná přítelkyně, a náš vztah bude veřejný."
"Veřejný pro kohokoliv, jen ne pro mou matku, nikdy by mi to nedovolila!" přiznala jsem.
"Kdo říká, že jí to prozradíme?" zeptal se mě a přidal do klusu. Sněženka s námi držela tempo.
"Víš, přijde mi to celé moc zbrklé..."
"Mě taky, ale cítím jakési pouto mězi námi. Co jsi za znamení zvěrokruhu?"
"Střelec," odpověděla jsem.
"Jestli jsi devatenáctého prosince, tak se nedivím, že na mě takhle působíš," smál se jako kdyby právě vyřešil hladomor celého světa.
"Ano jsem a co s tím má společného mé působení na tebe?" nechápala jsem. Na to už mi ale neodpověděl.
Když jsme přijížděli domů, všichni na nás zírali, celá jsem ztuhla. "Neboj se, prostě si se zranila při seskoku z koně. Nemohla si proto jet na koni sama, tak jsem tě odvezl já. Tvoji rodiče se to nedovědí!" přednesl mi svou lež pro ostatní.
"Dobře, ale jsem z toho celá nesvá," oznámila jsem mu, "nerada jim lžu!"
"To jsem poznal, protože se o mě už neopíráš, předtím to bylo lepší!" postěžoval si a ze srandy udělal zvuk, jako když brečí. I pro mě to bylo předtím lepší. Tak jsem se o něj opřela a svou hlavu jsem mu položila na rameno a z části jsem se opírala o jeho krk. Spokojeně zafuněl a já jsem zavřela oči.
"Sabrino?!" uslyšela jsem nesmlouvavý hlas své matky. Snažila jsem se narovnat, ale Lucas si mě přitáhl k sobě a maskoval to tak, aby to vypadalo, že padám.
"Dělej, že to šíleně bolí!" poradil mi.
"To ani nemusím," oznámila jsem mu a on ztuhl. "Říkala jsi, že tě to nebolí," vyčetl mi.
"Nebolelo," opravila jsem ho. Zastavili jsme před mou matkou, která se na nás zděšeně podívala.
"Co jí je," zeptala se kupodivu starostlivě mamka. Lucas mezi tím předal Sněženku jednomu chlápkovi, který pracoval u nás ve stáji.
"Tak co jí je?" zeptala se celá rozrušená moje máma. Asi si myslela, že jsem mrtvá, protože jsem se po Lucasovi válela, jak by řekla mamka, 'jako po křesle'. Odpověděla jsem jí tedy já.
"Mám něco s nohou, mami."
"No, vypadala jsi, že máš něco i s mozkem," oznámila mi škrobeně. Lucas se napjal a hodlal se něco říct.
Já se od něj ale v čas odtáhla a pouze mu položila ruku na hruď se slovy: "To je v pořádku." Mamka zvedla jedno obočí, ale nekomentovala to. Lucas seskočil z Bleka a pomohl mi dolů tím způsobem, že ke mně vztáhl ruce a v mém pádu mě chytil do náručí. Pokusil se mě postavit na zem. Ale kotník nesouhlasil. Strašně to bolelo. Vytekly mi slzy z očí a sykla jsem a podlomila jsem se v koleni druhé nohy. Lucas neváhal a vzal mě zase do náručí.
"Co se děje?" zeptal se rozrušeně můj otec.
"Sabrina má něco s kotníkem," oznámila mu situaci mamka.
"Sabrino, naveď naší Výsost ordinace. Boty a kalhoty budou dole dřív, než přijdu! Nechci žádné zdržování, mám spoustu práce!" no jo, mamka musí mít vždy vše kompletně připravené.
"Neboj, mami!" ujistila jsem ji.
"No to se právě bojím!" Lucas mě odnášel pryč od ní a otce. Díkybohu!
"Ted doprava a támhle po těch schodech..." naváděla jsem ho správným směrem. Donesl mě až do ordinace a řekl vážným a šíleně bolestným tónem, až mi to trhalo srdce: "Omlouvám se, neměl jsem říkat, že odjíždím. Nikdy bys nebyla v tom lese a neudělala by sis nic s tou nohou!"
"A taky bych tě nikdy nepolíbila," upozornila jsem ho. To mu zvedlo náladu a usmál se na mě. Rozepnula jsem si kalhoty a snažila jsem se z nich dostat, stáhla jsem je, ale přes kotník to nešlo přetáhnout.
"Říkala jsi, že když se líbáme, tak to necítíš?" ujišťoval se a sám pro sebe si kývnul, jako by to byla samozřejmost. Co mi neříka?
Přikývla jsem. "Tak to je dobře, protože..." políbil mě na rty a jazyk mi vsunul do pusy. Zaplavila mě vlna rozkoše. jeho sliny pro mě byly jako afrodiziakum. Pak se ale Lucas celý udýchaný neočekávaně odtrhl a vítězoslavně držel mé kalhoty ve vzduchu. "Protože tě aspoň nebude bolet, když ti je sundám!" dokončil větu.
V tu chvíli vešla do ordinace mamka a zavelela: "Tak mi ukaž tu tvojí nohu! Co jsi to, holka vyváděla?" zeptala se při zkoumání mé nohy.
"Ňák blbě jsem seskočila ze Sněženky, mami!" oznámila jsem jí a pohlédla jsem na Lucase. Ten se na mě povzbudivě usmál.
"Jak 'ňák blbě', Sabrino vyjadřuj se, jsi v přítomnosti krále!" omluvně se na Lucase podívala. "Vždyť jsem ti snad stokrát řekla, že nemáš seskakovat ze shora, ale že máš dojet k něčemu, co ti zmírní dopad!" poučovala mě mamka. Náhle však zvážněla a řekla: "Vypadá to dost zle, budeme muset zajet na Zemi a stavit se tam v nemocnici na sádrovně, protože jak víš, tak v našem světě není k sehnání!"
"Ale mami, já tam přeci ještě nikdy nebyla, nechci tam! - mami!" oponovala jsem jí. Strašně jsem se bála.
Lucas můj strach poznal, a proto oznámil: "Pojedu s vámi!"
"Pokud Vaše Výsost chce s námi jet, tak v tom nevidím žádný problém," ujistila ho rychle mamka, ovšem nadšená z toho nebyla.