Kapitola dvacátá
Sabrina - 4. den
Vzbudila jsem se možná ráno, možná odpoledne, nevím vzhledem k tomu, že Lucas umí měnit počasí. Umí rozsvítit i zhasnout slunce. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na něj, byl vzhůru a díval se na mě.
"Chci něco zkusit." Pronesl rozespalým hlasem. Kývla jsem hlavou. Luk celý ztuhl. Podívala jsem se na něj. Soustředil se. Ucítila jsem, jak mi vibruje poraněná noha. V tu samou chvíli sádra praskla. Udiveně jsem se na ni podívala a nešikovně vytáhla nohu ven. Měla jsem ji tam necelý den, ale i tak noha nechtěla moc poslouchat. Nakonec jsem ji kupodivu zdravou rozhýbala.
"Díky," vysoukala jsem ze sebe. Pak mě napadla jediná věc: "Co za to chceš?"
"Tak já ti vyléčím nohu a ty se mě zeptáš, co za to chci?" zeptal se jakoby trpce. Pak se nad tím zamyslel. Já bych možná i věděl..."Pochopila jsem jeho narážku.
Odhrnula jsem z nás peřinu a posadila jsem se mu na jeho boky. Předklonila jsem se, zapřela se rukama do polštáře vedle jeho hlavy, sklonila jsem hlavu, přičemž mi sklouzly neposlušné prameny vlasů, které ho pošimrali na tváři. Odhrnul mi je za ucho. Cestou mě polechtal studenými konečky prstů na lícní kosti. Bylo to tak příjemné... Roztáhl prsty, tím otevřel svou dlaň, do které jsem mu položila svou hlavu mírným nakloněním vlevo. Zavřela jsem oči. Užívala jsem si vzájemnou blízkost, ale pořád se mi zdálo, že si nejsme dostatečně blízko. "Jak si přejete Vaše Výsosti!" poškádlila jsem ho.
Rychlým pohybem hlavou dolů jsem spojila naše rty. Zdálo se mi, že jsou naše rty stvořeny jedině pro nás dva, protože tak nějak do sebe pasovali. Lucas mi položil ruce na boky. Vypustila jsem volný spokojený vzdech. Nepatrně jsem vlnila bokami. Hladově jsem mu strčila jazyk do pusy a kroužila jsem s ním v dokonalé souhře s tím jeho. Jeho ruce na mých bokách se přestali pohybovat a začali mě svírat čím dál tím tvrdčeji. Pak mě najednou ve chvíli, kdy už jeho svírání hraničilo s bolestí, nadzvedl a odsunul stranou. Celou dobu se usmíval, položil mě vedle sebe na postel a zhluboka dýchal.
Studovala jsem ho očima po celém těle. Očima jsem se zastavila na jeho bocích, kde se mu zvedali kalhoty. Bože. To jako fakt? Cítila jsem, jak se mi žene červeň do tváří, ale tu předběhl záchvat smíchu. Uslzenýma očima od smíchu jsem se podívala na Luka, který byl červený jako rajče a hned odvrátil hlavu na druhou stranu ode mne. Rukou zašátral po dece, kterou si vyhrnul až přes hlavu. Rychlým tahem jsem ho zbavila deky. Rukou jsem mu pohladila tvář a otočila si ho k sobě.
"Víš, já..." začal, "No prostě nestává se mi každý den, aby na mě rajtovala tak pěkná holka."
Zdálo se mi, že už červenější být nemůže, ale mýlila jsem se."Jo, a jak často teda?" zeptala jsem se. Nenápadně jsem tak chtěla zjistit, jestli měl i jinou holku než mě. Podíval se mi do očí, ale nic neříkal.
"Nikdy? Vážně? Ty... ty kecáš, že jo?" Cítila jsem, že mám pravdu. Potvrdil mi to mírným zavrtěním hlavy. Chudáček malý, teď asi obdržel velkou srážku ega. Za jeho upřímnost jsem ho políbila tentokrát jemně a něžně. "Jsi roztomilý, když se červenáš! A nemusíš se stydět, já taky kluka nikdy neměla."
"Počkej, ty mi chceš říct, že to cos mi tady právě předvedla, ses naučila podle návodu v nějaké staré kronice, kterou vlastní tvůj táta v knihovně?" zeptal se se smíchem.
"Na to bych se tě mohla zeptat taky!" pak jsme se rozesmáli oba dva.