Kapitola desátá
Sabrina - 2. den
"Děkuji," řekla jsem mu zdvořile, když mi přisunul židli ke stolu. V čajovně v tuto dobu nikdo nebyl. Lidé byli v práci. Dlouho jsme si spolu povídali. Hodně jsem se dozvěděla o něm a o jeho životě. Zrovna jsme se bavili o politice. "To, že jsem král, nese určitou dávku zodpovědnosti, kterou můj hamižný otec neměl!" pronesl klidně, ale já jsem poznala, že jeho lenivý výraz má jenom zamaskovat jeho vnitřní neklid.
"Je mi to líto," řekla jsem s bolestí v hlase, až v něm hrklo. Položila jsem svou dlaň na hřbet jeho ruky, "možná, že jako král za nic nestál. Ale věřím z tvého vypravování, že jako otec byl úžasný!" Přikryl mojí ruku svojí druhou rukou. Teplo jeho dlaně mi bylo až abnormálně příjemné, měla jsem chuť se do toho tepla celá schoulit. Nechtíc mi unikl tichý spokojený ston. Hned jsem ruku stáhla a zadívala se do stolu.
"Vaše Výsosti," oslovil Lucase číšník, "slyšel jsem, že na východě se Vitalové bouří. Pokud bych se mohl zeptat, jestli víte co se děje. Vitalové a hlavně na východě jsou mírumilovní a skromní lidé. Já vím, že se to stalo už jednou kdysi dávno, ale chtěl bych mít jistotu. Nejsou to náhodou," odmlčel se a omluvně se na mě podíval, pak se sklonil k Lucasovi a pošeptal mu něco krátkého do ucha. Zvědavě jsem se na něj podívala, ale on mi pouze pohledem naznačil, že mi to řekne později.
"Abych pravdu řekl," začal Lucas, "tak jsem o tomto důvodu ani nepřemýšlel. Ale budu to muset prověřit. Každopádně vám moc děkuji za připomenutí!"
Číšník se otočil a dál si hleděl své práce. Lucas do sebe kopnul zbytek čaje a promluvil vážným hlasem: "Musíme jet!"
"Proč, co se děje?" ptala jsem se ho a rychle dopila zbytek čaje.
"Portály," řekl pouze a vážně se mi zahleděl do očí. Odvázala jsem rychle koně a lucas si vzal lanko do ruky. Párkrát ho obmotal kolem Blekova krku tak aby tam měl ještě volné místo. Pak mi pomohl na hřbet Sněženky a sám se na Bleka vyhoupl.
"Kam jedem?" zeptala jsem se ho a on se zarazil.
"No..." začal, pak mu to asi došlo a pokračoval, "nejprve pojedeme k vám domů a potom na královský dvůr," dořekl a nakopl Bleka do slabin. Já jsem zůstala i se Sněženkou stát jako zkoprněná. Cože, na královský dvůr? Já nechci, aby odjel! Včera bych si to asi ještě přála, ale dneska? Po tom, co jsem zjistila, že není nafoukanec, za jakého jsem ho považovala? Je mi s ním příjemně a rozhodně nechci, aby odjel. Otočil se za mnou, a když spatřil, že za ním nejedu, zastavil a otočil Bleka směrem ke mně. "V pořádku?" zeptal se starostlivě. Kývla jsem a nejistě se usmála, ale v sobě jsem zuřila. "Tak pojeď," vybídl mě.
Nakopla jsem poměrně prudce Sněženku, projela kolem něj, ani jsem se na něj nepodívala a jela dál do nedalekého lesa, kde jsem sesedla ze sněženky a nechala jsem ji volně se pást. Mám štěstí, že Sněženka je velice vnímavá. Ostatně díky tomu ji máme. Stoupla jsem si ze strany ke sněžence, udělala jsem dva větší kroky směrem od ní. Ona mě naštěstí pochopila a následovala. Zastavila jsem se a podrbala ji na krku, tam kde to má ráda. Pak jsem znovu vykročila a Sněženka mě následovala. Šla jsem po okraji lesa a snažila jsem si pročistit hlavu.
"Sááábrííínóóó," křičel Lucas. Rychle jsem se Sněženkou zalezla za vysoké houští. V tu chvíli jsem zakopla a blbě si přišlápla kotník. Bolelo to jako čert, ale i přes to jsem se vyškrábala na druhou nohu a zabořila jsem hlavu Sněžence do hřívy. Plakala jsem, plakala jsem pro bolest nohy, ale i pro bolest ve svém srdci. Sněženka byla vzorná posluchačka, tak jsem jí všechno řekla.