Kapitola čtrnáctá
Lucas - 2. den
Ignorovala mou poslední větu a zeptala se mě na něco, co jsem právě od ní nečekal: "Spojíš naše myšlenky?" nedočkavost v jejím hlase mě zasáhla příjemně u srdce. Myslel jsem, že si bude chtít své soukromí nechat pro sebe a ne mi ho hned na místě předat.
"To bych rád, ale tvoje soukromí již nebude tvým soukromím a moje soukromí již nebude mým soukromím!" O moje soukromí mi nešlo, to bych jí předal klidně až do podrobností, jako je třeba, kde mám u sebe v komnatě schovaný velice osobní věci před komornýma atd.
"O moje soukromí nejde," vyhrkla, "jde o tvoje!"
"Tak pokud se bojíš o mé soukromí, tak to tě mohu ujistit, že mi to nevadí! Opravdu to tak chceš? Víš o tom, že už to nelze zvrátit!" ujišťoval jsem se.
"Ano,"
"Tak dobrá," řekl jsem, "teď mi dej polibek, prosím!" potřeboval jsem kontakt s jejím tělem, abych spojil naše mysli správně.
"O to už nikdy nepros! Prostě si ho vezmi!" nakázala mi sladce.
"Kdybys věděla, co se mnou ta slova dělají, moje maličká!" upozornil jsem ji. "Jsi si tím opravdu a stoprocentně jistá? Tohle pouto je napořád, nejde zrušit... Už navždy budeme spojení..."
"No, to ostatně brzo zjistím," mrkla na mě.
"Jsi si tím opravdu a stoprocentně jistá? Tohle pouto je napořád, nejde zrušit... Už navždy budeme spojení..."
"Ano!"
"Opravdu nechceš čas na rozmyšlenou?" strachoval jsem se, že to chce jen z nějakého dočasného popudu.
"Ne, chci to teď, prosím," zpříma se mi dívala do očí a ukončila naše povídání polibkem. Soustředil jsem se na magii i na naše spojené rty. Myslí jsem našel tu její mysl a snažil jsem se uchytit tok jejích myšlenek, když se mi to povedlo, vytvořil jsem si s ní v hlavě pomyslné pouto. Musel jsem na chvíli polibek přerušit, čímž jsem si vysloužil její nesouhlasné zamručení. Nepřerušil bych ho, ale zasáhla mě její síla emocí. Bylo to jako rána bleskem, ale takovou ránu bych si klidně zopakoval. Už od začátku jsem věděl, že je na svůj věk velice vyspělá, ale cítit to ve své hlavě, je něco zcela jiného.
Natáhl jsem se zpátky k ní a chtěl jsem si pro sebe ukrást další polibek, ale v tu chvíli jsem se zarazil. "Co máš za magické schopnosti ty? Z tebe cítím pouze čistotu, ale to nevím, co znamená!" optal jsem se jí.
V tu chvíli posmutněla a svěsila hlavu. Proklínal jsem sám sebe, že jsem něco takového vůbec vypustil z úst, když jsem uviděl její reakci na má slova. "Víš..." začala, já žádné nemám, nebo jsem na ně ještě nepřišla!"
To bylo divné, Vitalové nalézají své schopnosti okolo desátého roku života, tak to by o nich už dávno musela vědět. Ještě se nenašel jediný Vital, který by žádnou schopnost neměl."Neboj, já tě chci i bez schopností," ujistil jsem ji a vlepil jí pusu do vlasů. Odlepil jsem svou tvář od její hlavy právě včas, protože dovnitř vešel doktor a zasádroval jí nohu speciální sádrou, se kterou se prý může koupat. Doktor jí dal ještě berle, které si hned vsunula do podpaží a odskákala z ordinace.
Následoval jsem jí ven."No to je dost, že už jdeš!" obořila se hned ve dveřích na ni "generálka". Nijak jsem to nekomentoval, abych nevzbudil podezření u jejích rodičů.
Pouze jsem se její matce zpříma podíval do očí, sklonila hlavu a couvla. Sabrině jsem v duchu řekl: "To dáš!"
"Ještě, aby ne. Vždyť jsem její dcera!" oznámila mi myšlenkou moje silná holka.
"Hustá čelenka čeče," promluvil na mě jakýsi chlapec fistulí, nemálo mladší než jsem já.
"Vlastně je to koruna," mrknul jsem na něj.
"To jako že seš jeden z těch lidí co si seděj na trůnu a prd dělaj? Hustý, takovou korunu chci taky," zasnil se. Jeho rozšířené panenky, mi připadali nepřirozené, jako kdyby byl pod vlivem či co. My už ale odcházeli.
Vyšli jsme před nemocnici a všichni jsme se zděsily.
My Vitalové, jsme všichni viděli portál zřetelně, ale pro lidi je to pouze něco, co vypadá jako tetelení vzduchu. Jenže nějaké malé hodně všímavé dítě si toho portálu všimlo a snažilo se jím projít, a tak skrz něj probíhalo, jako nějakou dírou v plotě sem a tam. Bohužel portál zašpinilo "nemagictvím". Sabriny otec rychle zareagoval, doběhl k dítěti a "domluvil" mu, aby zapomnělo. Dítě se otočilo a utíkalo neznámo kam.
Sabrina se mezi tím vydala k portálu i s tím němým týpkem, který portál odblokoval ,aby byl zase průchozí na cestu zpět. Ze Sabriny jsem cítil podivnou energii. Natáhla ruku k portálu a pak mnou projel šok, který pocházel z její mysli. Bylo to... čisté. V tu chvíli Sabrina zvrátila hlavu dozadu, z úst jí unikl tichý ston, podlomily se jí kolena, ale dřív než dopadla na asfalt, jsem jí chytil. Vzal jsem jí do náruče a urychleně jsem prošel portálem. Její otec jí zvedl prsty oční víčka a zadíval se jí do očí.
"Magické vyčerpání!" pronesl tiše a pak dodal, "ale vůbec netuším z čeho, vždyť přece nekouzlila a ani nevíme, jakou ovládá schopnost."
"Portál je čistý," pronesla nevěřícně Generálka. "To dítě ho a si nepošpinilo, jak jsme si všichni mysleli. Co je se Sabrinou?" zeptala se a mě došlo, že vlastně neviděla, když upadla, protože v nemocnici ještě něco vyřizovala s doktorem. "To zase nemůže chodit? Vždyť má berle!"
Šeptl jsem téměř neslyšně Ticháčkovu (Sabriny otec - říkám mu tak, protože je opravdu tichý) odpověď: "Magické vyčerpání."
Nevěřícně se na mě podívala, zkontrolovala si její krásné oči a nakonec pokrčila rameny: "Je to doopravdy zvláštní, ale máte pravdu. Vaše Výsosti, pokud byste nám ji mohl odnést ještě do pokoje, já jí neutáhnu a můj muž nesmí zvedat těžké predměty a pak už vám konečně dáme po celém dni pokoj."
"Ále..." protáhl jsem, "to přece nestojí za řeč!" Donesl jsem ji do pokoje, kde jsem ji zachumlal do deky v posteli. Políbil jsem ji na čelo a sám jsem šel rovnou do postele. Ještě dřív, než jsem položil hlavu na polštář, jsem usnul.