Třetí kapitola

Než přišel Tony, spala jsem čtyři dny. Po jeho odchodu jsem byla tolik vyčerpaná, jak psychicky, tak fyzicky, že jsem prospala hned další tři, následující dny.

Probudila jsem se v době oběda. U mé postele někdo stál. Otočila jsem se na toho někoho. Stála tam Tonyho sestra a Hora. Mlčky na mě zírali. Pak mě Tonyho sestra, která stále nevím, jak se jmenuje, oslovila: "Děvče, je to pravda!"

Já: "Co je pravda?" nechápala jsem.

Tonyho sestra: "Ach, promiň, já se ti ještě nepředstavila, jsem Andy!" podala mi ruku. Měla pevný stisk. Snažila jsem se jí ho oplatit, ale po dlouhém spánku to vážně nešlo.

Já: "Těší mě, jsem Ann. A co je pravda?" snažila jsem se zjistit.

Andy: "Jen jsme ti chtěli oznámit, že měl Tony pravdu, abys náhodou nebyla na pochybách," odpověděla vlídně.

Já: "Aha jasně..." z rozespalosti jsem si nemohla vzpomenout, o čem jsme mluvili. Náhle, jako padající hvězda, mi to docvaklo. "Co? Né! Myslela jsem, že jsem se z toho probudila!"

Hora: "Jo, probudila si se, ale do reality! No... Ann chtěl jsem ti ještě poděkovat, za to, že jsi mi zachránila život. Děkuju!"

Já: "To je dobrý, teď umřu já..." řekla jsem otráveně.

Andy: "Co to povídáš?"

Já: "Říkám, že teď umřu já místo těch, co jsem zachránila! Zeptejte se Tonyho!"

Hora: "Pojď, můžeme jít za ním spolu."

Andy: "To není dobrý nápad!"

Hora: "Proč ne?"

Andy: "Protože se nejprve musí převléknout a umýt, než někam půjde!"

Hora: "Aha, tak já počkám venku!"

Andy: "Jo, to by od tebe bylo milé."

Plachta vchodových dveří stanu se zavřela, když ji Hora z druhé strany připevnil, aby neodkrývala vnitřek stanu.

Andy: "Chlapy..." pronesla otráveně a zvedla oči v sloup. "Tak co, jak se ti u nás líbí?"

Já: "No, abych pravdu řekla, tak vůbec nevím, protože jsem celou dobu prospala!"

Andy: "Aha, promiň. Špatná otázka," řekla a omluvně se na mě usmála.

Já: "To je v pořádku..."

S její pomocí, jsem se svlékla. Trochu jsem se styděla, ale uklidňovala jsem se tím, že je žena stejně jako já. Pomohla mi je umýt ve vědře s vodou. Darovala mi kartáček na zuby, který jsem zapomněla doma. Nakonec mi sčesala mé dlouhé vlasy do zaplétaných copů na vršku hlavy, zapletla je pouze do půlky. Konce copů potom zapletla do jednoho složitého. Takže jsem měla nahoře na hlavě spletené copy a zbytek rozpuštěných vlasů mi volně splýval po zádech.

Andy mi darovala lněnou spodní tuniku z bílé látky, ve které mohu spát; svrchní tuniku, to je taková velká nařasená sukně ke kolenům, která se přepásá jednoduchým koženým opaskem, který mi taky dala. Dále jsem dostala: boty, pončo, plášť a další šat, nakonec jsem měla plnou náruč.

Andy: "Po tu dobu, co budeš pobývat v naší vesnici, nesmíš mít u sebe nic ze svého majetku, který sis dovezla. Všechno ti uschovám, ale pravidla jsou pravidla."

Já: "Dobře... Děkuji. Pomůžeš mi to teď obléct?"

Přikývla. Pomohla mi nandat zimní šaty. Nejprve jsem na sebe natáhla spodní tuniku, na tu mi pomohla nandat svrchní tuniku. Ta má vzadu a z jednoho boku rozparky, aby se v oděvu lépe pohybovalo, jezdilo na koni, skákalo, běhalo... Proto, abych prý nepůsobila obyčejně, mi Andy věnovala černý korzet, s bílou šněrovačkou. Přes to celé, jsem si kolem krku uvázala šál, který jsem si vytáhla na hlavu, jako kapuci. Jeden kolec šály jsem si dala dopředu a druhý konec jsem přehodila přes rameno. Nakonec jsem si uvázala na holé nohy boty. Začalo mi být až moc teplo, tak jsem poprosila Andy, jestli už vyjdeme před stan, přece jen je tam ve sněhu větší zima.

Andy: "Vydrž ještě chvíli!"

Já: "Andy, mě je vážně vedro!"

Andy: "Na, podívej se!" podala mi zrcátko.

Strašně jsem se lekla, když jsem se zadívala na své oči. Dívala jsem se na své levé oko. Asi to muselo vypadat hodně divně. "Andy..." pošeptala jsem zděšeně.

Andy: "Jo? Děsíš mě!"

Já: "Já vím, ale nemůžu si pomoct, nikdy jsem to tady neměla!" ukázala jsem prstem na levé oko. Vidíš tu tmavou hnědou tečičku?"

Andy: "Tečka, co je na tom?"

Já: "Nikdy jsem jí tam neměla!" rozčilovala jsem se.

Andy: "To se stává, lidem se přebarvují občas oči," uklidňovala mě.

Já: "Máš pravdu, matce se přebarvily oči také z modré na hnědou, tak to mám asi po ní. Omlouvám se, jen mě to vyděsilo."

Vyšly jsme před stan. Několik kolemjdoucích se na mě otočilo. Nebylo to zrovna příjemné. Jeden kolemjdoucí se zastavil. Neviděla jsem mu do obličeje, protože měl přes hlavu kápi. Byl téměř celý v zelené barvě, za opaskem měl zastrčenou dýku, kolem ramene měl přehozený luk a na zádech plný toulec šípů. Usoudila jsem, že jde teprve na lov. Nemusel sundávat kápi, abych ho poznala, protože držel opratě Tonyho koně.

Já: "Ahoj Tony!" pozdravila jsem ho zvesela.

Tony: "A... Ahoj. Sluší ti to!" začervenal se. "Pojedeš se mnou a mými přáteli na lov?"

Já: "Bylo by mi ctí."

S jeho pomocí jsem vylezla do sedla na koně. Zamávala jsem na rozloučenou Andy a nechala se vést Tonym.

Tony: "Chceš také lovit, nebo budeš jen s námi jezdit?"

Já: "Jasně, že lovit! Otec je koženář, kde si myslíš, že bral všechny ty kůže?"

Tony: "Aha, no vidíš, to mi nedošlo! Promiň!"

Já: "Neomlouvej se pořád," přikázala jsem mu se smíchem, "nikdo by neřekl, že dívka jako já umí jezdit na koni a střílí z luku na zvěř v lese. Takže se neomlouvej, nejsi první," usmívala jsem se.

Dojeli jsme k němu domů, kde už stálo patnáct třináct jezdců na koních a jeden starší muž než všichni ostatní. Tony došel k tomu muži na koni a poklekl na jedno koleno. "Vaše Výsosti..."

Najednou se mi udělalo mdlo. Král... Ten muž je král, který je známý tím, že z jedné vesnice každý měsíc odvede jednoho muže, kterého potom mučí pro svoje uspokojení. Nenávidím krále! Málem zabil mého otce. Mučil ho a pak mu udělal jizvu na obličeji. Naopak si ale velice chrání svou vesnici. A proč? Protože je tam většina jeho bastardů. To znamená, že by mohl být Tony jedním z jeho nemanželských dětí. Nejhorší na tom je, že to nemůžu zjistit, protože všichni jeho bastardi, které tak miluje, jsou pod přísahou mlčenlivosti.

Tony: "...Toto je Ann, měl jsem najít posledního lučištníka. Tady je!"

Král: "Antoníne, chtěl jsem někoho, kdo je schopný ulovit kance, nebo srnu a ne slečinku, která možná tak pečuje o kytky!" jeho kumpáni se zasmáli. "Chci lučištníka! Hned!"

Tony: "Vaše Výsosti, nejprve si ji vyzkoušejte, prosím."

Král: "Když tak hezky prosíš! Budiž, Pojď ke mně děvče!" Tony mi pomohl ze sedla. Nastavil mi rámě, došly jsme spolu před krále, tam mě pustil a poodstoupil. Mírně jsem se uklonila. "Vždyť to říkám, pánové, slečinka! No budiž, snad má ten hoch pravdu, i když silně pochybuji! Dejte jí můj náhradní luk a pouze jeden šíp! No rychle!" Jeden z kluků mi podal pozlacený luk s černým vyváženým šípem. Král ukázal na domek. "Vidíš támhle u toho komína to sklíčko?" přikývla jsem. "Tak se tref, na co čekáš?"

Stále jsem měla pouze otočenou hlavu na sklíčko. Tělem jsem byla stále směrem ke králi, jeho bandě a Tonymu. "Můžu?" zeptala jsem se Tonyho. Kývl na souhlas. Nečekala jsem. Šíp jsem měla dávno zasazený v luku. Otočila jsem se a bez zaměřování vystřelila. Tětiva byla strašně pevná, málem jsem se bála, že to nedám, ale potom jsem si vzpomněla na tátův luk a na to, jak jsem ho jednou natáhla, i když se to zdálo nemožným, dokonce jsem se i trefila. Od té doby jsem v ruce nikdy neměla žádný pevnější luk. I když tenhle se tomu dost podobal.

Trefa.

Otočila jsem se zpátky na krále, který jen tak seděl na koni s otevřenou pusou a zíral na mě, stejně, jako všichni ostatní, jen Tony se usmíval. "Berete mě teda, nebo ne?"

"Ano!" prohlásil král skoro až hrdě. Z toho jsem byla ještě víc znechucená, jak z jeho přítomnosti. Usmál se na mě. Snažila jsem se udržet na tváři milý úsměv, ale uvnitř jsem se snažila nepozvracet. "Jak to, že jsi trefila, i když jsi nezaměřovala? To přece není možné, musíš alespoň na chviličku zaměřit!"

Já: "Ne, pokud umíte střílet!"

Král: "Zpochybňuješ snad moje schopnosti?"

Já: "Ne, ale když se podíváte, kam střílíte, tak víte, jak máte naklonit luk, stačí vidět věc, na kterou střílíte! V tom je umění střílení z luku! Nezaměřovat, Vědět, kde ta věc je! Nebo alespoň tak jsem se to učila..." táta mě to učil.

Král: "Kdo byl tvůj učitel?"

Já: "Otec."

Král: "Jak se jmenuje?"

Já: "Já..."

Tony: "Vaše Výsosti, měli bychom jet! Brzy se začne stmívat!" řekl, čímž mě zachránil a významně na mě mrknul.

Král: "No jistě Antoníne, máš pravdu. Tak dej rychle tomu děvčeti koně, přece nepojede tak dobrá lučištnice s tebou na jednom koni!"

Tony odvedl svého hřebce do stáje a vrátil se s mým koněm Větrem, kterého mi hned předal a sám se posadil na valacha, také z jeho stáje. Ještě jsem se ani nepodívala, kolik těch koní má.

Král: "Jak že se jmenuješ?"

Já: "Ann!"

Král: "Jistě... Ann, dnes máš štěstí. Dnes totiž máš tu čest lovit se mnou v mých lesích mou zvěř mým lukem. Na, tady máš ještě toulec s šípy." Doufám, že se mi jenom zdálo, že na mě mrknul. Jinak bych asi omdlela a v životě se neprobudila. "Pánové a dámo, hon začíná!"

Kopla jsem svého koníka do slabin a vyrazili jsme. Král po většinu času naháněl kance. Vymlouval se na to, že mu víc chutnají, než srny, ale my všichni ostatní jsme věděli, že není schopen ulovit srnu.

I když bych neměla, tak jsem se oddělila od ostatních a pronásledovala jsem srnu sama. Po chvilce, když už jsem nikoho neviděla, ani neslyšela, jsem se zastavila. Přede mnou byl velký palouk, na kterém se páslo stádo srnek. Slezla jsem z Větra a uvázala ho kolem stromu. Stál tiše, jako vždy. Zrakem jsem si naplánovala cestičku vedoucí po mechu co nejblíže k srnám.

Smrákalo se. Po špičkách jsem našlapovala na mech a v ruce jsem měla připravený luk i s šípem. Došla jsem neslyšně co nejblíže. Jedna srna zpozorovala můj pohyb a zastříhala ušima. V ten okamžik jsem si myslela, že to vzdám, protože si mě všimli a utečou. Ale ne. Srna odvrátila hlavu zpět k lesnímu porostu a dál spokojeně žvýkala. Oddechla jsem si.

Pořádně jsem si prohlédla všechny srny. Uviděla jsem pohyb v porostu na druhé straně palouku. Jelen. No to by byl úlovek. Po mém odborném zkoumání mi vyšlo, že bych měla nechat žít alespoň pět srn. Tři srny byly viditelně březí, a když ulovím jelena, tak ve zdejších lesích by jich mělo být mnoho dalších. Nemělo by to vadit. Rychle jsem si spočítala počet šípů, abych jich vypotřebovala co nejméně, ale zároveň na každou srnu jeden, na jelena dva, možná tři.

V mžiku jsem postřílela všechny srny, ostatní se rozutekly. Jelen už zvedal kopyta, ale v tu chvíli padnul mrtev na zem. Spokojeně jsem si oddychla. Všichni dostali přímou ránu do srdce, takže bolest byla krátká a smrt rychlá.

Odvázala jsem Větra od stromu. Ze sedla jsem sundala laso. Osekala jsem malou dýkou hned několik mladých doubků, velkých asi tak jako já. Lasem jsem je svázala k sobě, tím jsem udělala jakési sáňky. Listy budou klouzat po zemi a kmínky budou zaručovat to, že se kůže srnek neodře. Svázala jsem teda ty tři srny. Jelena jsem s námahou dotáhla na provizorní sáňky. Tam jsem ho přivázala pevně. Na něj jsem upevnila ty tři srny, které v sobě stále měli šípy. Všechno se tam vešlo, ale když jsem pobídla Větra do kroku, tak to vázlo. Došlo mi, že jelenovy parohy překáží a drhnou. Odvázala jsem tedy jednu srnu a dala si ji k sobě nahoru na hřbet. Pak jsem jelenovi otočila hlavu, takže se vešel, nedrhnul. Vyskočila jsem na Větra a pobídla ho do kroku. Po delší chvíli jsem konečně potkala jednoho dalšího lučištníka, který na mě zíral s pusou dokořán.

"Co je? Nikdy jsi neviděl jelena a srnky?" zeptala jsem a v domnění, že se trochu zastydí a přestane na mě zírat. Nestalo se, zíral dál. "Kde jsou ostatní?"

Ukázal rukou za sebe. Objela jsem ho i se svým nákladem. Blížila jsem se ke skupině. Nikdo z nich ještě neměl nic uloveného. Přišlo mi to divné. Král zaměřoval na vzdáleného kance, ale soudě podle jeho kymácení a vzdálenosti divočáka bylo nemožné ho trefit. Minul, zaklel a Pozvedl k ústům vak s vínem.

Opile zařval něco typu: "A co ta malá potvora? Ulovila něco, nebo ne?"

Všichni otáčeli hlavy. Byla jsem stále krytá stromy. Pobídla jsem Větra. Šel, dokud jsem ho nezastavila v dostatečném odstupu od ostatních, ale zároveň ne moc daleko. Vykuleně na mě zírali. Přehlížela jsem to. Sesedla jsem z koně. Vítr poklidně stál a pásl se.

Král: "Pojď sem děvče! A zastřel toho kance!"

Vytáhla jsem šíp a hned jsem ho dala na správné místo. Došla jsem až ke králi. Bez rozmýšlení jsem vystřelila. Trefila jsem běžícího kance proti nám přímo mezi oči. Ještě chvíli sebou škubal a pak se přestal hýbat docela. Kdo ho odvedl, si už nepamatuju. Protože tam pobíhal tam další kanec.

Opilý král vystřelil a trefil, ale ne kance. Trefil Tonyho. Trefil ho do břicha.

Vykřikla jsem hrůzou a se slzami na krajíčku běžela k němu. Instinktivně jsem natáhla ruku. Ale on se bránil. Nedovolil mi, abych mu položila ruku na hlavu. Šíp v jeho břiše se ani nehnul, ale kolem něj vytékalo spousty krve. Tony ztrácel sílu. Využila jsem toho. Vytáhla jsem z něj šíp. Krev se začala řinout rychleji. Moje ruka spočinula na jeho vlasech. V tu chvíli se zastavil čas. Tony se mi díval do očí a já trpěla. Byla to příšerná bolest. Ale tak nějak nic oproti tomu minule. Nevím, jak jsem to zjistila, ale přišlo mi, že už je po té době v pořádku. Stáhla jsem ruku z jeho hlavy.

Zamotala se mi hlava. Uvědomila jsem si, že se mnou někdo klepe a křičí na mě: "Cos to provedla?!"