Kapitola třicátá
Lucas - 6. den
Jak jí vůbec mohlo napadnout, že by pro mě mohla být samozřejmostí, přemýšlel jsem zatím co mi spokojená Sabrina spokojeně oddechovala na rameni.
Zkoumal jsem jak reaguje na moje pohyby, ať jsem se jakkoliv otočil, vždy byla přitisknutá ke mě. Ušklíbl jsm se. Chtěl jsem vylést z postele,ale ona mě chytla za ruku a ospale zaškemrala: "Nenechávej mě tu samotnou!"
"Spi maličká, hned jsem zpátky, jen musím na záchod," nedobrovolně mě pustila a sledovala mě smutným pohledem až ke dveřím, kde jsem sáhl po županu a vyšel z místnosti.
Procházel jsem dlouhou chodbou, když jsem uslyšel hluk. Běžel sem za zdrojem toho rozruchu. "Je to čím dál tím horší, má paní! Jel jsem několik dní a mám za sebou opravdu náročnou cestu, dokonce mi pošli dva koně,jak jsem pospíchal."
"Co se stalo Františku, vyklop to a nezdržuj!" vykřikla mamka.
Franta? Ale ten má být přeci na východě. Ale ne!
"Říkají si "Bojovníci cti" a jsou tak čtrnáct dní od království, cestou rabují vesnice, kdo s nimi nechce jít, toho okamžitě zabijí. Má paní, je to hrůza, zanechávají po sobě jen krev a neštěstí. Sm jsem neměl šanci je zastavit, tak jsem se ihned vydal Vám tu novinu sdělit!"
"Stráže, vyšlete posla pro velitele armády východního i západního křídla, nejen pro ně, řekni všem, že všichni, co kdy byli na vojenském výcviku se můsí okamžitě dostavit na povinou branou a kdo neuposlechne bez pádného důvodu, dostane přede všemi dvacet nebo radši jen deset ran bičem, aby se nestalo, že se bude někdo ulejvat. Toto je celonárodní konflikt, proto musíme jednat! No tak stráže, už běžte!"
"Ano Výsosti!"
"Štolbo ty připrav koně a kočár, bude to náročná cesta, dej pár polštářů do vozu."
"Františku, vyšli sovu na Safírový ostrov, se žádostí o pomoc a ať si vzpomenou, že to byl můj otec, kdo jim pomohl získat onen ostrov. Stejně tak vyšli sovu do Zeleného háje! Hned! Všechna vojska se sejdou na Zlatém palouku. A taky že hradíme veškeré válečné výlohy," křikla za ním ještě.
"A ty zajisti - Lucasi, to jsi ty? Co to máš na krku? Vzbuď Sabrinu, musíte okamžitě vyrazit. A prosím tě, můžeš vyslat myšlenkou vzkaz někomu z nejschopnějších portálových magiků, aby se okamžtě dostavil. Řekni, že je to stav nejvyšší nouze!"
"To já přece neumím mami, to uměl jen táta a náš kuchař."¨
"Tak na co čekáš, sežeň toho kuchaře, vždyť já ani nevěděla, že nějaké schopnosti má."
"Jen si dojdu na záchod a hned tam..."
"Ne Lucasi, uvědomuješ si, že na nás táhne stotisícová armáda Vitalů, kteří jsou ovládáni nenávistí? Místo muchlování by ses měl raději starat o tohle!"
Na nic jsem nečekal jen jsem se otočil na podpadku a utíkal jsem do pokoje pro kuchaře. Vysvětlil jsem mu situaci a poslal ho za mamkou, kdyby ještě něco potřebovala. Konečně jsem si došel na záchod, úleva ovšem netrvala dloho.
"Maličká," zatřepal jsem trochu nemotorně Sabrinou.
"Hmm?"
Vlezl jsem jí do hlavy. cítil jsem z ní naprosté vyčerpání, očividně jí to muchlování zmohlo. Vytvořil jsem kolem nás louku a představil jsem si ji v lehounkých letích šatech. Hned se na ní objevili, v tu chvíli jsem jí zase vylezl z hlavy. Hodil jsem na sebe černé kalhoty z kina a košili. Vzal jsem Sabrinu do náručí a nesl jsem ji ven ze zámku. Ani si nevšimla, že ji nesu, jen dál spala. Uložil jsem ji do vozu na hromadu polštářů a sám jsem se ještě vrátil.
Vrátil jsem se do společenské místnosti pro tátův meč. Myslím, že by chtěl, abych ho měl u sebe. Jen co jsem vycházel ze dveří všiml sem si podivného člověka, jak nastupuje do vozu, už jsem se bál, aby neublížil Sabrině, když jsem si všiml, že je to jen portálový magik. Ten pojede s námi.
"Můj pane, válí se vám tu nějaká holka," vytáhl ji v náručí z vozu. "Asi nějaká bezdomovkyně, ale mooooc pěkná, mám nám ji tu nechat ve vozu, dala by se využít, nebo ji mám nechat na zemi, nebo bych ji snad mohl donést do příbytku pro ni jako..."
"Alfréde, okamžitě a opatrně polož moji nastávající zpět do vozu, nebo přísahám, že ti otcův meč narvu mezi žebra!"
"Promiňte pane! Hluboce se vám omlouvám," klaněl se mi vyděšen.