Kapitola třiatřicátá

Sabrina - 10. den

Proč jen mě neuposlechl a nezůstal s ostatními? Je jak malé dítě! Pomyslela jsem si. Lucasovi nálady se ale opravdu mohli přirovnat pouze k dítěti. Chviličku byl nomálním Lucasem, o pět minut později byl otravným pětiletým Lucassem, co se snaží si vše vyřvat, pak tu byl Lucas: urážlivý, smířlivý, naštvaný, dobrý, nevychovaný, milující, agresivní, něžný, schyzofrenický a hodný...

Ano je to s ním těžké, v jednu chvíli se zeptá proč má slunce paprsky a v druhou mi vysvetluje vládní machynace a bitevní strategie. Tohle všechno jsem schopná přejít, ale ze všeho více nesnáším trucujícího Lucase. Ten si vždycky sedne a odmítá jít dál. Tak ho nechám tak jak je a čekám, kdy mi s kludlou v ruce skočí na záda. Protože trucujícího Lucase se nemůžu dotýkat ani se ho snažit uklidnit, dokonce ani odlákání pozornosti nefunguje... Je jako dítě.

Ale i přes to všechno ho pořád nanejvýš miluji. 

Ve chvíli, kdy byl racionálním Lucasem, jsem se s ním domluvila, že ho na noc přivážu ke stromu, aby se nestalo v noci, že se odkutálím kamsi pryč a tím stratím fyzický kontakt s ním, protože to poté vedlo k rychlé změně nálad, jeho nálad, a jsme zase u toho: chtěl by mě zabít. No jo, je to s ním těžké, ale uklidňovala mě věc jediná. Pokud někdy vyčistíme ten portál a dají se věci opět do pořádku. Přijde čas na to, abych dala Lucasovi potomka. A pokud zvládám Lucase i s jeho všemi stránkami osobnosti, tak určitě zvládnu i naše děti.

"Řekni mi, že mě šálí uši, tady malá Sabrina si myslí, že bude královnou a dokonce, že se mnou bude mít děti," smál se mi. Jeho slova mě ranila, ale snažila jsem si je nebrat k srdci.

"Lucasi, prober se! Takhle se nechováš ty, takhle se chová tvé já pod vlivem portálu!"

"A to přeci znamená, že to tak jako tak jde ze mě, takže se nemám za co stydet!"poslal mi vzdušnou pusu a pustil mi ruku. V tu chvíli jsem uviděla tu zvířecí touhu v jeho očích. Přemohl mě strach. Nohy mi zdřevěněli a já cítila, že se nemohu ani trochu pohnout.

"Lucasi," zasýpla jsem se staženým krkem.

"Ano, Sabrino?" mé jméno zašeptal hlasem milence , "copak by sis přála?" točil se kolem mě a slova mi jako had šeptal do ucha. Najednu stranu to bylo ještě děsivější, a tak jsem se samým strachem začala klepat, ovšem na druhou stranu mě to neuvěřitelně vzrušovalo, takže je možné, že spíš můj třes zavinilo vzrušení?

Lucas si toho všiml: "Copak maličká, taky ti přijde, že je tu vedro? Nestyď se a svlékni si šaty!"  On sám si začal svlékat košili. Já jsem udělala totéž, protože jsem z něj i přes mé vzrušení měla obrovský strach.

Stála jsem tam před ním zcela nahá.

"Opři se dlaněmi o tenhle strom!"  poručil mi. "Hned!" A já jeho rozkazy plnila, jako loutka. Bylo to zvláštní, jako by mě k tomu něco nutilo. Uvědomila jsem si, že mě myslí spoutal a proto se nemohu hýbat. Nikdy této schopnosti nevyužil, protože ji v žádné případě nepotřeboval.

Takto opřená o strom, jsem čekala na nejhorší.

Lucas mě drsně čapl za boky a bylo mi jasné, že bude chtít hodně tvrdě přirazit, ovšem ve chvíli kdy se mě dotkl jeho sevření povolilo a zamnu stál uplakaný a zlomený Lucas. "Co jsem to jen udělal? Sabrino odpusť! Přivaž mě ke stromu a nechej mě tak! Už jsem ti ublížil více než dost!"

Sáhl k mému boku a vytáhl mou zbraň, kterou si přiložil ke krku.

"Zadrž Lucasi! Tohle nejsi ty a podívej, nic jsi mi neudělal," rukou, kterou jsem ho držela jsem přejela a položila mu dlaň na tvář. Skanula mi na ní obrovská slza.

"Jsi má spřízněná duše a já tě chtěl znásilnit a pak zabít, nezasloužím si tě a nezasloužím si žít!" Vše nasvědčovalo tomu, že je momentálně, v pořádku, jen nesmírně zklamaný ze svého chování.

Poodstoupila jsem a spustila ruku. Hned jak jsem uviděla záblesk v jeho očích, jsem ho popadla za zápěstí a trhla s ním. "A to ses mi hodlal říct kdy?!"  

"Co kdy?" vypadal vyděšeně.

"Kdy ses mi hodlal svěřit s tím, že jsem tvá spřízněná duše?"

"Nepotřebovala jsi to vědět!" odfrkl si.

"Lucasi! Jak můžeš?! Jednoho dne budu možná tvá žena a tohle je pro mě velmi důležitá informace! Od kdy se ti o mě zdá?"

"Jo tak tady by chtěl být někdo královnou?" vysmíval s mi.

"Tak od kdy?!" zopakovala jsem a to už jsem křičela.

"Už od třinácti! Ale nikdy to nebylo nic určitého,  nevěděl jsem nikdy pořádně, jestli se doopravdy jedná o tebe nebo ne! Pochopil jsem to až nedávno, že jsi to byla celou tu dobu ty! Většinou to pochopíme, až ženu přijmeme, jako potencionální partnerku."