Kapitola sedmadvacátá
Sabrina - 6. den
Prošli jsme dlouhou chodbou až k sálu číslo dvanáct, kde mi Lucas otevřel dveře, a já zalezla do tmy další chodby. Šli jsme asi jen pět kroků, když mě najednou Lucas opřel o zeď a začal mě vášnivě líbat.
"Měl jsem o tebe strach srdíčko!" řekl mi chvějícím se hlasem.
"Ale nic mi neudělali, jen se mi posmívali..."
"Tím ti taky ublížili, nejradši bych je zavřel do hla..."
"Do hladomorny? To by asi moc nevyšlo, pamatuj, že v tomto světě nejsi víc než obyčejný 'člověk'! Tady nejsi král!"
"Já vím, a štve mě to!" Naštvaně bouchnul pěstí o zeď. Byl rozčílený, cítila jsem to skrz naše pouto. "Chtěl jsem tě ochránit, ale neměl jsem vůbec žádnou šanci s mým postavením..."
Abych ho rozveselila, řekla jsem mu: "Běž na záchod a čekej na mě v mysli, ju?"
Jako souhlas mi dal letmou pusu na rty a téměř poslepu se vydal zpátky ke vnějším dveřím od sálu. Protože jsem nevěděla kudy, nasměroval mě na záchody. Nechápala jsem, proč jsou oddělené záchody pro muže a ženy. Doma máme jediný záchod a tam chodí všichni a to i služky.
Vzhled záchodů mě velmi ohromil, nejen že jich tam bylo asi tak dvacet, ale fungoval na vodu a to není normální! Každopádně jsem si na takový jeden vlezla, a jako když skočím do vody, jsem hupsla Lucasovi do hlavy.
***
"Ukaž mi ty papíry, co ti dal ten divný muž!" ochotně mi je podal do ruky. Pořádně jsem se koukla na oblečení, jež měli postavy na sobě. Pekelně jsem se soustředila, a když jsem otevřela oči, viděla jsem, jak se Luk zkoumá v tmavých kalhotách a černé košili s vyhrnutými rukávy a porozepnutými knoflíčky u krku.
"To všechno jsem vyčetla z toho papíru," mrkla jsem na něj. Teď jsem narazila na obrázek ženy s červenou pusou, která měla na sobě jemně růžovými kvítky zdobené šaty, pod kterými měla pleťové punčocháče.
Vlnité vlasy měla stažené vzadu dozadu, na hlavě měla světlý klobouk s hnědým páskem a na rukou stejně barevné rukavičky. Soustředila jsem se přesně na tento oděv a o chviličku později jsem ho měla na sobě.
Lucas si mě pobaveně prohlížel, a když jsem se mu dlouze podívala do očí, abych tím ukázala, že už jsem skončila, nadzvedl obočí a řekl větu, za kterou jsem myslela, že ho praštím: "Zlatíčko, co to děláš?"
Jen malou chviličku mi trvalo, než se uklidním a pak jsem teprve řekla: "Když jsem zkoušela, jestli jsou naše polibky pravdivé, nebo ne, došla jsem k závěru, že ano! Určitě se ptáš proč, viď? Když jsem se vrátila z té louky, tak jsem si nejen prořízla ostrou trávou ruku, ale..."Nestihla jsem doříct, protože jsem v tu chvíli měla svou ruku těsně pod jeho okem, v sevření jeho obou dlaních.
"Ufff, naštěstí tu nemáš ani škrábnutí," oddechl si, "nechtěl bych, aby něco poškodilo hebkost tvých dlaní!"
Vytáhla jsem ruku z jeho sevření a pokračovala: "Nejenže jsem se řízla, ale dokonce jsem si tu trávu doma položila na stolek!"
Chvilku mu trvalo, než mu to došlo: "Je mi to jasné, máš geniální nápad! Občas si říkám, proč nevládneš ty ale já," uchechtl se.
***
Vylezla jsem z kabinky a zavřela za sebou dveře. Vyšla jsem rovnou před zrcadlo. Vypadala jsem vážně krásně. Prstem jsem si sáhla na pusu, kde jsem měla červenou barvu, ale ať jsem drbala, jak jsem chtěla, ta jasně červená barva na mých rtech byla srostlá s mou kůží. Nedělala jsem z toho větší vědu a tak jsem skoukla celý svůj vzhled v zrcadle a šla ven.
Těsně přede dveřmi, mě ale zastavila mladá dívka: "Hej, od jaký značky máš tu rtěnku, že nejde sundat? Co v tom je? Fixátor? Chemie? Nebo snad magie?" smála se.
"Vlastně, je v tom špetka magie," mrkla jsem na ní.
Dívka se strašně falešně usmála a kývla na rozloučenou, a když se otočila, slyšela jsem, jak si potichu mumlá: "Bylo mi hnedka jasný, že mi to neřekne, kdo by to taky říkal, hned by to měl každý..." Věnovala jsem jí poslední pohled a spěchala za Lucasem.
Na místa jsme si sedli zrovna ve chvíli, kdy to začínalo. S kloboukem jsem se nemohla opřít o rameno a tak jsem si ho položila pod sedačku. "Nejdříve jsou vždycky patnáct minut reklamy, pak teprve začíná film," prozradil mi Lucas a vlípnul mi pusu do vlasů.