Kapitola osmadvacátá
Lucas - 6. den
Občas jsem se podíval na Sabrinu a kochal se jejím dokonale vtipným obličejem. Za celou tu dobu snad ani nemrkla, nepootočila hlavu ani neudělala nic co by ji mohlo jakýmkoliv způsobem vyrušit od filmu. Pouze se k mému potěšení o mě opřela a dál hltala obrazovku.
Film skončil, ale my jsme tam pořád seděli a mlčeli. Už jsem si myslel, že usnula, když na mě otočila hlavu a vykřikla: "TO - BYLO - DOKONALÉ!!! To jak se míhal ten obraz a no... vypadalo to celé skutěčně, jako dyby to byloopravdové a ta Sissi, ta byla tak krásná, měla nádherné šaty, no a wow..."
Musel jsem se nefalšovaně a doopravdy od srdce zasmát.
"Ty darebáku, proč se mi směješ?" mi nafrčeně.
"Neboj maličká, když jsem tu byl poprvé já, tak jsem z toho měl stejné pocity jako ty," mrkl jsem na ni a věnoval jí zářivý úsměv. Který na ni očividně neplatil, protože s ní jako obvykle nic neudělal.
"Jsem unavená," oznámila mi z ničeho nic. Neváhal jsem, položil jsem ji ruku okolo pasu a šli jsme ven ze sálu. Cestou jsem vzal ze sedačky Sabrinin klobouk,který by tam jinak zapoměla. Prošli jsme portálem na "druhou stranu".
"Chceš jít spát?" Přikývla. "Tak pojď, dovedu tě do pokoje."
"Kam?" optala se zmateně.
"K tobě do pokoje," u posledního slova jsem si zívl.
"Cože?"
"Že tě odvedu k tobě do pokoje," zopakoval jsem po několikáté.
"Já nechci spát u sebe, chci spát u tebe ve tvém pokoji s tebou, víš že už vůbec podle pokoje poznáš jakého je danný člověk temperamentu?" při těch slovech zastavila otočila se ke mě čelem a podívala se mi hluboce do očí. Její psí pohled jsem nevydržel. Přehodil jsem si celou její maličkost přes rameno.
"Tak fajn ty potvůrko," smál jsem se.
"Okamžitě mě pust dolů," křikla na mě a zběsile do mě bušila rukama i nohama.
"Ale no tak maličká, jen ti představuji část mé temperamentní osobnosti, víš rád si háži malé holčičky přes ramena, a odnáším si je do svých komnat."
Její kopance ustaly. Cítil jsem pouze jak s sebou cukla.
Smál jsem se: "Maličká, podívej se mi do hlavy a zjistíš, že si dělám srandu."
V tu chvíli jsem cítil náhlý tlak, v hlavě. Bylo to jako když člověk něco hledá v šuplíkách a pak je všechny nechá rozbordelařené a otevřené. Hodnou chvíli jsem si třídil myšlenky.
Zabouchl jsem dveře do pokoje a zamkl je. Vzpínající Sabrinu jsem "něžně" hodil na postel. Stáhl jsem ze sebe košili i kalhoty a všiml sem si jak mě Sabrina pozoruje.
"No holka, teď je řada na tobě, tohle je atlas grádl a v tom se mi nebudeš válet v šatu, ve kterém jsi byla venku!" nakázal jsem jí se smíchem. Ve skutečnosti mi o nějaké povlečení nešlo.
Tentokrát jsem to byl já, kdo někoho pozoroval. Ani se nemusela nijak přehnaně snažit, tu ladnost měla asi v genech, když se generálka nerozčiluje, tak je stejně tak ladná jako Sabrina. Nejprve ze sebe svlékla šaty, elegantně se posadila na kraj postele, kde si pomalu svlékla jednu nohavici od punčoch přes nataženou nohu, mrkla ma mě a poté stáhla i druhou. Nebyla jednoduše sexy, byla složitě půvabná, krásná a dokonalá. A najednou byl konec. Stála tam úplně rudá ve tváři proti mě jen ve spodním prádle osvětlená jen díky deseti svíčkám, které se zoufale snažili vytvořit trochu světla.
Stoupl jsem si a nabídl jí pomocnou ruku. Uchopila svou drobnou ručkou tu mou a následovala mě do postele.
"Nechci nic uspěchat," šeptla mi nevině a já z ní cítil nervozitu.
"Neboj se maličká," promluvil jsem něžně, "souhlasím se vším co se mnou budeš chtít dělat," věnoval jsem jí zářivý úsměv, "ovšem do ničeho tě tlačit nebudu. Ano? Mimo to já taky nechci nic uspěchat, chci aby bylo všechno co spolu děláme dokonalé a nechci to pokazit svou zbrklostí.
"Ano," usmála se téměř plaše ale vděčně, že jí rozumím.