Kapitola jednatřicátá
Sabrina - 7. den
Probudilo mě zběsilé poskočení kočáru o kámen, málem jsme se převrhli, posadila jsem se zívla a vyplašeně se rozhlédla okolo sebe. V tu chvíli jsem si všimla šklebícího se muže, který seděl naproti mě. Cukla jsem s sebou a hlavou se praštila do stěny kočáru.
"Neboj se maličká, jsem tu," pošeptal mi Lucas do ucha a chytil mou ruku, šátrající dozadu, která hledala jeho tělo, zatím co jsem si třela hlavu a toho nepříjemného chlápka nespouštěla z očí.
"Neboj se, neublíží ti, je jen trochu nevychovaný a prostořeký," zamračil se na něj, "ovšem potřebujeme jeho schopnosti, takže tu zatím s námi bude."
"Odkdy králové píchaj děti?" zeptal se zlomyslně, bez rozvahy.
Už jsem se chtěla začít obhajovat, když Lucas pronesl tichým hlubokým hlasem, až mi naskočila husina: "Dávej si pozor na jazyk neomalenče, nebo o něj přijdeš, kouzlit umíš i bez zaříkadel!"
Na to už nic neřekl a opět se nepříjemně usmíval. Vyslala jsem k Lucasovi myšlenku: "Bojím se ho."
"Neboj se maličká, já tě ochráním," ujistil mě.
"Jsme skoro na východě, díky dvoum portálům jsme se vyhli "Bojovníkům cti" a teď míříme k portálu, ale nemůžeme se zjevit hned u něj, musíme se rozdělit a počítat s tím, že proti sobě každou chvíli můžeme pozvednout své zbraně. Stát," to poslední patřilo vozkovi.
Vozka zastavil. Zůstanete tu s koňmi a s Alfrédem nakázal kočímu.
"Ano pane," ujistil Lucase, "a jak dlouho vám bude trvat než se vrátíte?"
"Nanejvýš deset dní, pokud do té doby nepřijdeme, je řada na Alfrédovi. Alfréde, bude to těžký úkol, ale pokud se stihneš dostat k portálu a nenakazíš se, tak ho jednou pro vždy znič!"
"Víte doufám, jak je riskantní tento tisíce let starý portál zničit. Může to narušit rovnováhu celé země Svět Vita už nikdy nebude takový, jaký si ho pamatujeme."
"O to víc se musíme snažit," uklidňoval jsem ho, ale zbytečně, o případných následcích jsme věděli moc dobře oba dva.
"Lucasi, tohle nemůžeme zvládnout, a proč tam vůbec jdeme zrovna my dva?" přerušila jsem je.
"Protože tohle je tvůj osud Sabrino, jen ty a pouze ty dokážeš ten portál vyčistit a nastolit všeobecný mír."
"Lucasi, mýlíš se, já přece nemám žádné schopnosti!"
"Ale máš, dokonce jsi už jeden takový portál vyčistila! Copak si nepamatuješ cestu z nemocnice, do našeho světa? I tehdy jsi jeden portál vyčistila. Existuje v tento okamžik pouze jediná dívka s těmito schopnostmi a to jsi ty! A dokud neumřeš, pořád to budeš jen ty, rozumíš?"
Přikývla jsem. Všechno mi konečně začínalo dávat smysl. "Jestli to mám udělat, musím to udělat sama!"
"Ne Sabrino, musím jít s tebou!" vyštěkl na mě.
"Lucasi, co se to s tebou děje?" chytla jsem ho za ruku.
V tu chvíli se mu projasnili oči a už opět normálně řekl: "Promín, já... nevím, co to do mě vjelo!"
"To musí být účinky toho portálu! A to je přesně ten důvod, proč se mnou nemůžeš jít. Miluji tě, ale nechci se od tebe nechat zabít!"
Na to nic nenamítal, pouze ode mne odstoupil a řekl,: "Šťastnou cestu Maličká!"
Pustil mou ruku, otočil se a kráčel ke kočáru nasedl dovnitř a zavřel za sebou dvířka.
To je očividně to ONO rozloučení, pomyslela jsem si. Všem jsem dala sbohem a vydala jsem se vstříc očividné smrti.