Kapitola dvaatřicátá
Lucas - 9. den
Sledovaj jsem jí. Už dva dny jsem jí sledoval směrem na východ. Byli jsme několik tisíc kilometrů od mého království.
Blokovala si přede mnou myšlenky a to se mi nelíbilo, začínal jsem na ni být čím dál tím více naštvaný.
Chtěl jsem aby byla mou snoubenkou. Chtěl jsem jsem si vzít chudou neurozenou holku, co mě to popadlo. Když ty její oči... Co to se mnou je?
Byla sice dva kilometry přede mnou, ale i přesto jsem se snažil našlapovat tiše, aby mě náhodou nezaslechla. Co tu vlastně dělám?
Na chvíli jsem se zastavil a přemýšlel jsem. No jo, ale co bych bez ní dělal, vždyť bych se nudil... Už jsem ni nevěděl proč za ní chodím, ale popravdě mě moc bavilo ji sledovat. To jak hopsá po mechu, nebo jak trhá plody lesa, mě jakýmsi zvráceným způsobem uchvátilo. Byla jako lesní víla, něžná, divoká a nebezpečná zároveň.
Toužil jsem po ní, ale ne ze zalíbenosti a lásky, ale z obyčejného živočišného pudu. Jako pes chce hárající fenu, tak jsem chtěl já jí. Představil jsem si, jak bych z ní strhal oblečení, povalil jí na zem a ona by křičela mlaďoučkým holčičím hláskem o pomoc. A nikdo nikde nebyl, takže bych si to mohl parádně užít.
Maličká Sabrina. Pološíleně jsem se tiše zasmál. Maličká... Maličká! Maličká? Moje maličká? Ale proč?
"Sabrino!" chtěl jsem zakřičet, ale když jsem otevřel pusu, zapomněl jsem, pro chci křičet. Znova jsem se zasnil do své perverzní představy. zrovna jsem byl u její podprsenky, kdy jsem si představoval plochý hrudníček malé holčičky a na něm naivně navlečenou podprsenku.
Usedl jsem na palouk a sledoval jsem, jak rozdělává oheň. Obloha se už dávno setměla, a já zatoužil po blízkosti ohně. Vkrádala se do mě zima. Sledoval jsem její siluetu, jak uléhá v blízkosti plamenů na zem. Ještě pár chvil jsem čekal, až jsem si byl plně jist, že spí a šel jsem k ohni.
Byla pořádná zima, a tak jsem neváhal a zamířil jsem přímo k ohni. To malé děcko mělo očividně špatné sny. Cukalo s sebou. To se mi líbilo. V mžiku jsem zappoměl na oheň. Sehnul jsem se k ní a opatrně, abych ji nevzbudil, jsem ji stáhl šaty z těla. Probudila se. Položil jsem ji hrot meče pod bradu a škodolibě se zasmál.
"Lucasi! Co to dě - láš?" všimla si meče a svých svlečených šatů. Přitiskla si ruce na prsa a zarděla se.
"Sklapni čubko a dělej, co ti řeknu!"
"Lucasi!" vykřikla ohromeně a slzy se jí draly do očí.
"Pro tebe jsem Tvá Výsost!" cítil jsem jak mi proniká do hlavy. Otevřela svou mysl. To mě odzbrojilo. Tolik lásky jsem nečekal. Ustopil jsem, zapotácel jsem se, meč mi vypadl z ruky. "Co se to děje?"
"To je v pořádku!" rychle vyskočila na nohy a objala mě. Ve chvíli, kdy se mě dotkla, se mi vrátili veškeré mé pravé pocity.
"Ach maličká, tohle jsem nechtěl přísahám!" plakal jsem. Ano já král jsem plakal před dívkou svého srdce. "Tohle si nikdy neodpustím, a pochopím, když mi to nebudeš chtít odpustit ty."
"Už je všechno v pořádku! Ššš!" zlomil jsem se v kolenou, poklekla se mnou. cíti jsem její slzy ve svých vlasech. Rukou mě hladila po vlasech a utěšovala mě, ale já jsem se nedokázal uklidnit. Přece jsem ji chtěl zabít! Zklidnil jsem se až ve chvíli, kdy jsem ucítil její rty na těch svých.
Znečištěný portál si se mnou nepěkně zahrával. Mé pocity se měnili rychlostí blesku, nedokázal jsem se soustředit, a vše se mi motalo... byl jsem ztracený a změněný. Ano, byl jsem někým kým nejsem. Stal jsem se svým opakem...
Čekala nás ještě dlouhá cesta a já dostal strach, že moje křehká Sabrina se nedokáže ubránit... vždyt jak snadno jsem ji dal meč pod krk já...