Kapitola devětadvacátá
Sabrina - 6. den
Cítila jsem se trapně, proč hned myslím jen na to jedno? Když jsem viděla jeho překvapený výraz, hned mi došlo, že jsem jediná kdo na to myslí. Ale jak jsem to mohla vědět, vždyť je to muž a stejně jako všichni muži i on určitě myslí jen na to jedno.
"Neházej nás muže všechny do jednoho pytle, divila by ses jak jsme rozdílní!" rozčiloval se naoko.
"Nelez mi do hlavy Lucasi!"
"Tys mi to přímo říkala, jen v hlavě, to by ani hluchý nepřeslechl," chechtal se mi.
Asi nějak poznal, že se cítím dost trapně, a tak mě zcela nečekaně políbil. Nejprve něžně, ale potom se náš polibek zcela změnil ve vášnivý ba až zvířecí. Povalil mě na postel. Prokřížil si prsty s mými a pak moje nataženě ruce zahlavou uvěznil svou vahou. Obtočila jsem mu nohy okolo boků a zvedla pánev. "Sabrino," vzdychl udýchaně.
"Ano," téměř jsem taky vzdychla, protože mě lechtal svým strniskem na tváři a mém citlivém krku.
"Miluji tě!" šeptl téměř neslyšně a zase mě velmi něžně a opatrně políbil, jako by se bál, že je to pouze z jeho strany...
"Lucasi?" špitla jsem.
"Ano maličká?"
"Dala bych si mléko," to ho úplně odrovnalo. Pustil mě.
"Co, že to po mě chceš?"
"Mléko - studené," odpověděla jsem.
"Aha já myslel... Jasně mléko, hned to bude!"
Jen co odešel z pokoje musela jsem se strašně smát. Ten jeho zmatený obličej. No, aspoň vidím, že je jako ostatní muži, i když tvrdí že ne. Opravdu myslí jen na to jedno. Bylo mi líto, že odešel, ale udělala jsem si z něj dobrou srandu.
Své myšlenky jsem si blokovala, nechtěla jsem, aby přišel na to, že jsem si z něj udělala srandu.
Vrátil se s mlékem a perníčkem. Měla jsem na perníček chuť, už jsem si myslela, že je to vážně Bůh, ovšem jak jsem o chvilku později zjistila, nebyl pro mě. Povzdechla jsem si a vypila mléko. Na nic jsem nečekala a opět jsem se vrhla na jeho rty. Po vteřince přestal být strnulý a oplácel mi mé polibky stejně vroucně já jemu.
"Lucasi?"
"Ano maličká? Prosím už žádné mléko," chechtal se s úsměvem od ucha k uchu, ale cítila jsem, že to myslí naprosto vážně.
"Miluji tě, víš, že to tak je, že?" přikývl. "Protože, ehm, no trochu jsem se ti šťourala hlavě a přišla jsem na to, že podle proroctví jsem já tvoje spřízněná duše, a tak nechci, abys bral na lehkou váhu, že mě máš, nechci, aby sis zvykl, že mě máš po svém boku, chci, abys pořád věděl a ujišťoval se, že mě máš, nechci být samozřejmost."
"Ale no tak maličká, pro mě nikdy nebudeš samozřejmostí!"